Setkal se někdo s podobným problémem jako naše rodina? Náš syn, kterému je zhruba dva a čtvrt roku, se chová úplně jinak, když je jen se mnou a zase úplně jinak, když je jen s tatínkem. Zatímco když je s ním, dokáže si dlouhé desítky minut sám stavět věže a cosi dalšího z lega, či si prostě nějak hraje buď sám nebo s tátou /já třeba spím, protože budeme mít další miminko a jsem unavená, nebo jdu ven něco zařídit/. Během doby, kdy je s chlapečkem manžel, je to hodné, relativně klidné dítě, kteřé nekřičí, neběhá jako pominuté, prostě ideál všech rodičů. A to jde o dítě velmi temperamentní, čilé a vitální.
Když je se mnou, chová se asi tak, že nejpřesnější bude popis "jako by mu ruplo v bedně". Povykuje, pokřikuje, neposlouchá v podstatě vůbec a o tom, že by si byť na pět minut s něčím hrál, si mohou nechat jen zdát. Znamená to, že musím neustále vymýšlet nějakou činnost, kterou bychom mohli dělat spolu. Já jsem ráda, když mi pomáhá, například s vařením apod., ale na druhou stranu jsou občas potřeba udělat i věci,s nimiž mi pomáhat nemůže a pak bych uvítala, kdyby se na chvíli zabavil sám. Jenže v takovém okamžiku syn začne dělat věci, o nichž stoprocentně ví, že je dělat nesmí - leze na linku, zapíná troubu atd. Když je doma s manželem a objevím se já, je to jako kdyby někdo mávnul kouzelným proutkem a jeho chování se rovněž změní způsobem popsaným výše - křičí, pobíhá, neposlouchá. Podotýkám jen, že se snažíme s manželem se k němu chovat oba zhruba stejně, pokud jde o přísnost a důslednost. Nevíte čím to může být? A jak z toho ven? Budu vděčná za jakoukoli radu, protože nás už nic nenapadá.