Když si tak pročítám příspěvky na těchto stránkách nestačím se divit, kolik žen má podobný problém. Co se to s těmi muži děje? Nikdy mě nenapadlo,že jsou chlapy tak zbabělí. Mě už rodinný život nebaví a budu si žít tak jak chci- copak tak se řeší problémy. Opravdu nechápu,kde se v nich bere ta nezodpovědnost a sobectví. Můj muž teď odjel na týden do Chorvatska. Řekl,že jede sám,no nevím a radši nad tím ani nechci přemýšlet. Snad si tam provětrá hlavu a vzpamatuje se. Nemůžu pořád pochopit tu změnu názorů,které celý život zastával. Za necelé dva měsíce se nám narodí naše první, plánované dítě a já nevím jak žít dál. Na nic se nedokážu soustředit,jen pořád přemýšlím co udělat,aby to bylo zase v pořádku. Neumím si představit,že náš chlapeček nebude mít fungující rodinu. Ve skrytu duše doufám,že se jeho narozením něco změní. Pořád svého muže miluji a neumím si představit život v samotě nebo s někým jiným. Nechávám tomu čas,nekřičím,nehádám se,protože to na mého muže nikdy neplatilo. Jsem pořád ta hodná,obětavá a starostlivá holka,jen místo radosti a smíchu polykám slzy. Těším se na miminko,ale zároveň mám strach co s námi bude. No jak se říká "nikdy není tak hrozně,aby nemohlo být ještě hůř". A taky je velká pravda v tom,že co tě nezabije to tě posílý.
Budu ráda,když mi napíšeš jak to s vámi dopadá. Držím ti palce,ať je zase všechno v pohodě, ať ty naše chlapy něco osvítí a vzpamatujou se.
Měj se hezky.Markéta