Milado, myslím, že to - jako u všeho ostatního - chce od rodičů řádný kus zodpovědnosti a dostatečně ucelený, a ovšem i velmi realistický pohled na věc. Pochopitelně jestliže se rodič rozhodne své dítě učit doma a nezajistí mu dostatečné zapojení v kolektivu, tak zadělává svému potomkovi na dost velké problémy v pozdějším životě. Toto by se snad dalo tolerovat u "velkých" rodin, kde je více dětí (třeba sedm či ještě více; včetně adoptovaných...) - tam by byla ještě i přes izolaci od vnějšího světa možnost, že by se děti vzájemně naučily komunikovat (ale možná by jednou rodičům vyčetly, že se nemohly kamarádit s dalšími vrstevníky:-(). Kromě toho by podle mě měl mít rodič dostatek schopností své dítě učit: ne každý dokáže být celé roky s dítětem (dětmi) doma, a ještě po nich chtít, aby se to či ono naučily. Takže i v tomto ohledu by rodič měl být dostatečně sebekritický.
Ale myslím, že když se spojí určité předpoklady - schopný rodič, dobrá organizace práce, zapojení dítěte (dětí) v jiném kolektivech vrstevníků - že může jít o velmi účinný způsob výuky: schopný rodič zná své dítě lépe než leckterý kantor a ví, na co dítě "zabere", rodiče mohou zdůrazňovat ve výuce fakta či myšlenky, které se jim zdají obzvláště důležité pro život - a mohou tak účinněji ovlivnit formující se světonázor dítěte, zabrání se negativním vlivům "vynuceného" školního kolektivu počínaje šikanou a konče třeba ústrky za odlišné oblečení... Rodič má zcela jistě víc pod kontrolou vývoj svého dítěte v tom smyslu, že dítě víceméně nepřijde do styku s dlouhodobě trvajícím vlivem negativních, nemorálních či nespolečenských myšlenek (respektive je na rodiči, jestli rozhodne, zda do kolektivu "propagujícím" takové myšlenky dítě bude i nadále docházet nebo ne).
Nicméně přes tyto výhody bude domácí výuka pořádně perná práce a dost velká zabíračka pro rodiče... Já do toho osobně jít nehodlám, prostě proto, že vím, že bych to nezvládla. Mám syna hodně ráda, ale občasný odpočinek od něj taky potěší:-)))
M.