Už dlouho jsem se chystala podělit se svými zážitky z porodnice u Apolinářů, ale tak dlouho jsem měla z toho noční můry, že jsem to pořád odkládala... Rodila jsem v září 2003. Těhotenství probíhalo celé v pořádku, žádné komplikace, o to větší bylo rozčarování a překvapení u porodu. Absolvovala jsem předporodní kurs a díky příjemnému přístupu porodních asistentek nabyla přesvědčení, že vše pude hladce. Do porodnice jsem dorazili ráno zhruba v 9 hodin, absolvovali všechny formality a byli přijati do "přípravného pokoje" i s přítelem. Ještě doma jsem pečlivě vyplnila formulář pro anesteziologa se žádostí o epidurální analgezii, a odovzdala ho při přijetí, s tím, že mi hned asistentka oznámila, že nemám krvní odběry (které byli mimochodem vyznačeny v těhotenském průkazu). Já požádala, ať mi udělají nové, když třeba. Nic se nedělo. Já byla tak spokojena a plně jsem důveřovala veškerému personálu a taky nejsem žádná padavka. Problémy nastaly až k večeru, kdy už jsem rodila... začala jsem v šest. Pak se dlouho trápila na porodním sálu, ptala se na tu epidurální analgezii, na což mi porodní asistentka nehezky řekla, že už to bude zbytečné. Až na poslední chvíli "zjistili", že dítě je omotané pupeční šnůrou kolem krku i ramínka... (???) až začaly být špatné výsledky na "monitoru". Jedna porodní asistentka tam po mě řvala, ať tlačím, že vůbec netlačím a to já už věděla, že něco není v pořádku. Já celý život sportovala, a se žádnými fyzickými výkony nemám problém, ani s bolestí. Pak došla jiná, moc milá a že mi položí ruku na břicho, jestli tlačím, nebo ne... samozřejmě zjistila, že tlačím o život a tak hned přivolali pana primáře dr. Peterku a šlo se na kleště. Pan doktor byl úžasný a to je snad jeden z mála momentů, na které si vzpomenu ráda, i když to byl masakr:-) Za chvíli byl cvalík (přes 4 kila) na světe. Pak jsem se probudila na JIP-ce, ůžasný anděl se o mne staral... Dostala jsem pod ruku "zvoneček" a pořád se chodila na mne koukat... akorát mi do odpoledne na druhý den nedonesli ukázat dítě a já už byla celá mimo, jestli je v pořádku, protože mamince vedle mne donesli dítě už snad 4-krát... Tak jsem se pořád ptala na šestinedělí a když už jsem se rozhodla jít sama na novorozenecké oddělení podívat se za malým, tak mě tam konečne přeložily. Byla jsem tak nadšená mým děťátkem, že nějaká bolest nebo špatné stavy mě vůbec nezajímaly. Byl tady na to personál, se svými odběry a vším, aby na něco přišel. Já nejsem odborník. Ženské sestry byli úplně úžasné. Ale pár dětských z novorozeneckého odd. bych si podala ještě dnes... Taky tam byly výjimky a na ty jsem se pak obracela se vším. Malý se mi nechtěl přisát na pravý prsník a když jsem se ptala sestřičky, tak jenom pohodila ramenem, že mám špatný prso... Až na čtvrtý den se mě při vizitě (před ní mě sestřička téměř zabila pohledem, když se mi těsně před vážením malý pokadil a ona ho pak umyla v ledové vodě a tvářila se jak kápo v koncentráku) doktorka ptala, jestli vím, že malý má zlomenou klíční kost a že se nesmí pokládat na levou stranu... to mi, samozrějmě nikdo neřek. To už mi bylo do pláče... Pak vizita maminek... A panika... Přišel pan prof. Hájek - pondělí - a hned, že mě budou co nejdřív operovat... oni mě tam totiž nechali přes víkend (rodila jsem večer ve čtvrtek) vnitřně krvácet... Takže předoperační vyšetření. To, že jsem byla pošita a dotrhaná, ani nezpomínám... Všichni si pořád dělali poznámky při vizitách... "no ukažte to vaše šití... vy nám vypadáte jako velikonoční vajíčko". Ultrazvuk: nejdřív mě tam chtěli vzít na vozíčku, ale já, že si nemůžu ani sednout, tak šla ženská sestra se mnou a tam už mě nechala. Pak už jsem se mohla "trajdat" po celé nemocnici sama. I s tím "příšerným stavem", jak se stihly vyjádřit. Na USG vešel dovnitř dr. Faith... že prý má venku kamarádku a jestli by se tam mohl nachvilku vecpat... jasně. Akorát, že se tam vecpali i s její manželem, když jsem ještě byla nahá na lůžku... A to už mi začal stoupat adrenalín. Pak interní, moc dobrá doktorka. Bohužel, jméno si nepamatuji. (To už jsem se začala hrabat v mé dokumentaci, kterou mi dali do ruky pro vyšetření. A kromě nesprávně napsaných ůdajů jsem tam našla žádost o epidurální analgezii úplně jiné maminky, nevypsanou, jenom jméno a datum a podpis. Zřejmě rodila ten jistý den... Já už začla volat domů, že kdybych "náhodou" zemřela, aby věděli, co se dělo:-) Jo, a ješte mě omylem poslali na nějaké schodiště, které bylo opatřeno zevnitř koulí na obou poschodích, tak ještě štěstí, že jsem všude běhala s mobilem v županu:-) Jinak tam v té špíně čekám dodnes. Při příchodu do nemocnice Vám dají podepsát papír, že nemocnice nezodpovídá za Vaše věci, ale když mě posílali na operační sál, nikoho nezajímalo, že mám v neuzamčené skřínce doklady a vše. Musela jsem použít sve "manažérske způsoby" a dát vyhledat klíč a zapečetit... Pak jsem se vzbudila na JIP-ce. Úžasná sestra (to jméno si budu pamatovat nafurt) Elefteria Petelíková mi sice hned píchla injekci proti bolesti, pak ji 10 minut nebolo. Zvonek nikde, napít nic... stolek metr od postele. Ja ohadičkována... Pak se mě ještě ptala, jestli jsem si jista, že potřebuji mísu:-))) A já, že bych chtěla mluvit s panem profesorem. A ona hned, že tam není. Tak já, ať to zjistí. A ona: (doslova) "Lidi po narkóze toho namelou. Povídat si můžete o čemkoli s rodinou." Než jsem se dopracovala k odsávačce, to byl boj... To už byla druhá směna a jedna moc příjemná starší sestra (mimo druhé, tlusté, černé, nepříjemné, zřejmě poučené od starostlivé Elefterie). Jo, a ten zvonek, když ji tak dlouho nebylo, mi pak šoupla na noční stolek... takže zas nepoužitelně.... V noci jsem šla kojit malého na novorozenecké oddělení sama ještě s jednou maminkou. Na druhý den dětská sestra zkoušela "pukat" s kliční kostí mého syna a prý už to nešlo, ale předtím mu to tam tak hezky pukalo... (Představovala jsem si jí v kaluži krve...) Pohovor s panem profesorem. Poslouchala jsem další dny "šílené" maminky v "poporodních depresích", jak se na chodbě stěžovaly na dětské sestry a viděla ty změny, když přišly a pak po dvou-třech dnech... A po osmi odešla. Viděla jsem dost, zažila dost. Nejsem hysterka. Neměla jsem poporodní depresi. Jenom jsem to teď, s odstupem času popsala. A asi to stejně popíšu i o 20 let. Nehodnotím. Byly tam i andělé. A těm všem moc děkuji. Dr. Peterka, prof. Hájek (asi kdyby nebyla ta velká vizita v pondělí, možná by můj syn byl dnes i sirotek), ženské sestry - do jedné, dětské: Olga Bugárová, a bohužel ještě dvě jména si nepamatuji... Ta starší dáma, která tak ůžasně radila co do kojení, skvělá a ještě jedna štíhlá, jemná mladší, světlehnědé krátké vlasy...
(Zřejmě jsem fakt byla případ, když mě znaly i na pohotovostním příjmu uplně cizí doktor a sestra měsíc-dva po porodu, když jsem tam byla se zápalem prsu s horečkou... Vše dopadlo dobře, nakonec jsem kojila rok:-)

Doufám a modlím se za to, ať už žádná jiná maminka tímhle neprojde...

PS: Já se stěžovala. Ne na chodbě při jídle. Ne u kamarádek u kafe. U vedení. A ne proto, abych si ulevila, nebo abych znepříjemnila pracovní postavení doktorům a sestřičkám, kterým to patřilo. Ale snad aby jiné maminky nemuseli prožít nic podobného.