Radost z kojení jsem si užívala až teprve teď s dcerkou. Z kojení na veřejnosti mám dva zážitky. V důsledku povodní jsme se museli krátce po porodu vyevakuovat na chalupu blízko Prahy. Takže jsem pracně vyhledávala pediatra a ortopedy na nutné prohlídky miminka. Dojeli jsme do nejbližšího města, zaparkovali a vyrazili do centra, kde byla jen pěší zóna, nemohla jsem si tedy v okamžiku, kdy se dcerka začala vehementně hlásit o svůj příděl, zalézt třeba do auta. Na náměstí byl park, usedla jsem tedy se svou mámou na lavičku a začala krmit. Kolemjdoucí muži se ohlíželi, ale snažili se dělat, že nevidí. Dvě dámy asi padesátileté kolem prošly, nevěřily svým očím, tak se pro jistotu prošly znovu a přitom velice nahlas debatovaly o nestydatosti současné mládeže (je mi 37). Bylo to natolik nepříjemné, že jsem nedokrmila a s brečícím miminkem se vydala hledat útočiště - skončily jsme v zahradní restauraci. Zážitek druhý: po šestinedělí jsem začala pracovat - většinou doma, ale později bylo nutné dojít i do sídla zaměstnavatele. Dorazila jsem do práce, kolegyně se vrhly na miminko a já mohla nerušeně pracovat, dokud se neozvalo nesmělé dcerčino kňučení, že je nejvyšší čas.
Usedla jsem do zadní místnosti, začala kojit a šéf tam zrovna potřeboval cosi vyřídit. Přišel, omluvil se a s hlavou odvrácenou vzal, co potřeboval a odešel. Pak byl klid, dokrmila jsem, přebalila a vyšli jsme ven vyhodit plínu. V následujících 10ti minutách se zadní relativně klidná místnost různě zaplňovala lidmi, ale až později jsem se dozvěděla, že šéf upozornil všechny, aby nás obě nechaly v klidu najíst. Myslím, že se spojila ohleduplnost ke klidnému zažívání miminka s ostychem před obnaženým ňadrem. Každopádně to bylo nenásilné a pro mě i dcerku příjemné.