Ahoj Kateřino, mluvíšmi z duše. Takové slovní hodnocení, jaké jsi napsala, je pohlazeníčko po duši. I já patřím k těm nešťastníkům, kteří měli na svém prvním vysvědčení jednu velkou trojku. Nastupovala jsem do první třídy s měsíčním zpožděním vinou těžké angíny a prostě se mi nepoadřilo zapadnout. Dodnes si pamatuju svoje pocity, kdy jsem přišla do nového prostředí, mezi nové děti, nikoho jsem neznala a hned jsem musela dohánět ten první měsíc. tu trojku jsem tenkrát moc obrečela, nicméně mě to nepoznamenalo nějak fatálně. Odmaturovala jsem s vyznamenáním. Je to opravdu hodně v učitelkách. Mám kamarádku učitelku na prvním stupni. Když před pár lety dostala své první prvňáčky, nemohla se dočkat, jak se na ně těšila. V srpnu napekla z vizovického pečiva ježečky a každé dítě od ní mělo první školní den jednoho na lavici. Ale ještě před tím, než začal školní rok, napsala každému dtěti dopis, který poslala na domácí adresu. Představila se jako jeho paní učitelka a každému tomu drobkovi napsala, jak se na něj těší, uklidnila ho, že se nemusí ničeho bát, že si budou hodně hrát a povídat a že se naučí spoustu nového. Moc se mi to líbilo, tu třídu má ještě dnes, jsou to čtvrťáci a pořád je pro ně jejich hodnou paní učitelkou. Když mi o těch svých dětech vypráví, žasnu, co o koždém ví, jaké má problémy, co který potřebuje, je prostě úžasná. A to má své tři děti, z toho dva "klacky" v pubertě. Škoda, že takových není víc. bylo by hodně spokojených dětí a hodně rodičů, kteří by mohli být v klidu.