Svoje miminko taky nosím v šátku. Po porodu syn nedýchal, byl kříšen a neurolog mi doporučil nejlepší terapii: chovat, chovat, chovat a hladit. Ze začátku to bylo úplně bez problémů, naopak jsme byli v Praze často středem příjemné pozornosti. Jenže syn už začíná mít svou hlavu a začíná se projevovat strach z cizích lidí. Dokud se pohybuji, chodím, je vše v nejlepším pořádku. Malý buď pozoruje svět nebo se stulí a spinká, ale problém nastává, když nastoupíme do přeplněného metra nebo do tramvaje a z důvodu bezpečnosti se posadím. Je ochoten mi tolerovat cestu z Flory na Náměstí Míru, ale pak ho to přestane bavit, začne se ošívat a fňukat a můžu ho houpat, zpívat, natřásat, všechno marné. Ve chvíli, kdy si stoupnu, je to zase v pořádku. Sama vím, že se mu nic neděje, ale jak to mám vysvětlit ostatním? V případě, že se syn usmívá, kdekdo ho obdivuje a zavádí se mnou řeč, ale jak chvilku fňuká, hned se na mne dívají, jako bych ho týrala. Často slyším tiché rozhovory: podívejte pani, jak je chudáček přivázanej, co ty zádíčka, vždyť ho všechno bolí. A mně se chce plakat. Jeden pán se na mne dokonce hlasitě obořil, co to s tím dítětem proboha dělám. A já jsem zůstala úplně zdrcená, druhý den jsem se dokonce vláčela přes půl Prahy s kočárkem. V domnění, že dávám svému dítěti to nejlepší zacházení, vypadám jak matka tyranka. Jsem vděčná za každou osvětu a propagaci nošení v šátcích, protože jsem zjistila, že valná část veřejnosti se stále ještě domnívá, že miminko má nejlépe ležet na zádech v kočárku a zírat do stropu.
Takže ostatní maminky, připravte se i na negativní reakce okolí a vytrvejte. Nošencům zdar!