Upřímně mě těší, že jste se ozvaly na můj názor a že maminek, které by slovní hodnocení ve škole upřednostňovaly, je zřejmě víc než dost.
Míšo, Tvoje zkušenost s tou nešťastnou dřevěnou krabičkou dokazuje jednu věc: dítě, které není přecitlivělé, se sice z takového zážitku počurávat nezačne, ale přesto si to pamatuje nadosmrti, že to byla ze strany učitelky křivda či necitelnost nebo jak to nazvat. Já jsem byla taky hrozná nešika, zůstalo mi to a přitom naše paní učitelka byla v rámci dobových možností fantastická. Přesto si ty ušmudlaně přišité knoflíky pamatuju dodneška i ty dvojky a trojky v ručních pracích (horší známky nám až do 4. třídy nedávala) a spíchnout si vlastní šaty se mi ještě nepodařilo.
Jarko, Ty musíš být neuvěřitelné sluníčko, protože pokaždé potěšíš, potěšíš a ještě jednou potěšíš. Takových učitelek jako je Tvoje kamarádka kdyby bylo víc... K tomu ta hudebka u Tvojí dcery, jsi fajn.
Šárko, taky jsem měla v první třídě velkou jedničku a byla jsem na to hrdá. Ale ne každé dítě ji může dostat, protože by to prostě nebylo "spravedlivé". Proč má dítě, které je pomalejší, mít očička smutná? Třeba se hrozně snaží, ale slabiky se prostě pletou. Ti rychlejší se tolik snažit nemusí, jde to samo a kdyby paní učitelka pomalejším dala jedničku jen za snahu, mezi dětmi by to vypadalo jako nespravedlnost. Souhlasím s Tebou, že děti se začnou trošičku zocelovat vůči drobným křivdám, s kterými se budou v životě setkávat prakticky neustále, ale já bych toho takhle nevinné děti ještě aspoň do té třetí třídy ušetřila. Zdůrazňuji JÁ OSOBNĚ. A co se týče učitelských autorit, určitě máš do velké míry pravdu. Vycházela jsem z vlastní zkušenosti, kdy mě rodiče mohli bez problému odkázat na paní učitelku, protože věděli, že jí můžou bezmezně věřit. Uznávám, že ne vždycky je to takhle ideální, viz zcela opačný případ mé sestry, která ze čtvrté do páté třídy šla s tím, že už konečně nebude mít tu k...u. Škoda, spousta dětí byla takhle zbytečně znechucena a demotivována. Pak už měla sestra pořád na vysvědčení nějakou tu trojku, opakuju, že byla chytrá a nadanější než já, která jsem měla vyznamenání. Naštěstí bez problému odmaturovala, ale ty čtyři první roky ve škole byly zřejmě důležitější, než se zdálo.
Dášo, zkušenosti Tvého syna jsou ukázkou toho, co bych si vpodstatě přála. Napsala jsi, jak to chodí u něj ve škole. Myslím si, že takhle by to mělo vypadat.
Suma sumárum si myslím, že je nejvyšší čas přestat děti "motivovat" známkami a začít důkladně měnit přístup k prvňáčkům a druháčkům, ať si babičky a tetičky nad slovním hodnocením kroutí hlavou, jak chtějí. Koneckonců vysvědčení s velkou jedničkou můžou svému miláčkovi vyrobit samy...