Mám dvě děti. Synovi je 12 a dcerce 8 let. Přesně jsou od sebe 3 a půl roku. Dalo by se říci, že je to ideální věkový rozdíl. Ne vždy. Když se dcerka narodila, syn doslova dělal chůvu. Mě bylo dost zle a bývalý manžel za moc nestál. Já měla vysněného staršího syna coby ochránce křehké něžné holčičky. Všechno bylo skvělé, než se z poslušné holčičky stala osůbka s vlastním pohledem na svět a vlastními představami. Ačkoli jsou syn a dcera sourozenci jedněch rodičů jsou povahově oba rozdílní. Z částí dědičností a z části vzhledem k pohlaví. Zde si myslím, že může být základní kámen úrazu. Pokud je jedno dítě dominantní a druhé sebou nechá tzv. vláčet a je smírné s plány druhého na úkor vlastních, je vše v pohodě. Pokud se obě děti snaží o vlastní individualitu bývá to občas i s pláčem. Pryč jsou doby, kdy jsem brečívala zoufalá co s nimi bude, jestli se mi ve spánku neutlučou navzájem. Dnes vím, že se semknou v jedno tělo, když je to potřeba a jdou každý vlastní cestou, když mají volnost. Těší mě vědomí, že mi budou jednou oporou ruku v ruce a přitom se ani jeden ve světě neztratí pro svoji malou průbojnost. Nechte svoje děti, ať si zkouší prosadit svůj názor u sourozence, je to dobrá průprava na jejich následné boje se svým okolím. Dbejte jen na to, aby boje nebyly jednostranné a aby se ani jedno z Vašich dětí nedalo na cestu věčného ústupu. Já jsem tímto způsobem dokázala zocelit neprůbojnou dcerku v docela slušnou "rváčku za pravdu" a Vám držím palce a přeji pevné nervy!