Ahoj Kateřino, s tím chválením je to 100% pravda. A neplatí jenom na maléd děti, ale i na ty větší. Já jsem už dávno dospělá a když si rodinka blahem vrní při svíčkové a pronášejí vzletné řeči o mém kuchařském umění, tetelím se blahem. I každá ta učitelka přece musí být ráda, když za ní přijde rodič a řekne jí, že je rád, že práve ona učí jeho dítě. Já jsem se chválení naučila používat snad nejvíc ve svém životě během několikaletého pubertálního vývoje své starší dcery. Pochvala bylo to jediné, co na ní jakž takž platilo. Kolikrát se to ve mě vařilo, nejradši bych jí přetáhla potěhem /:o)/, ale občas jsem se ovládla a vykouzlila úsměv a každou výtku, kterou jsem jí musela říct, jsem vyvážila pochvalou za něco jiného. Ono se to dá a zabírá to. Dost lidí má ale tendence všechno, co je správně, hezky, dobře považovat za samozřejmost a nekomentují to, zatímco jakékoli vybočení tím horším směrem dokážou omlátit o hlavu. A když je něčemu takovému vystaveno malé dítě, může to pro něj mít opravdu následky na celý život. I já se přikláním k tomu chválit, chválit, chválit. A ne jenom děti, ale každého, manžela, maminku, tatínka, tetičku ... Všem nám potom bude líp. Tohle umí skvěle jedna moje kolegyně. Stačí zaskočit k ní do kanceláře a okamžitě jásá: jé, ty jsi dneska hezká, tobě to sluší, máš nový vlásky, viď?, nebo no ty jsi zhubla, že jo? Ne, tak to se mi asi zdá, ale vypadáš nějak hubeně. Ona to myslí opravdu upřímně a opravdu to dělá divy. A hlavně, nic to nestojí, pár hezkých slůvek ahned je nám líp.:o))