Ahoj, sice ještě nevychovávám dítě, ale peru se s cukrovkou v těhotnství. Naší společnou kamarádku má i brácha (20), který jí má od 11 let. Pak sledovali i mě a dostala jsem inzulín za velmi dlouhou dobu. V rodině nikdo nikdy žádný typ cukrovky neměl, takže jsme oba takoví lékařští oříšci. V přijetí nám hodně pomohlo to, že naši s námi hodně o nemoci mluvili a snažili se nás přesvědčit o tom, že nejsme jiný, jenom děláme jiné věci, než ostatní (píchání inzulínu, odvažování jídla apod.) Jeden čas dokonce chodili do školy a dělali osvětu, protože paní učitelky nebyly schopné pochopit, proč by měl brácha jíst v hodině! Já jsem si začala píchat inzulín na VŠ a nevím, jestli to bylo jednodušší nebo těžší. Všichni koukali, ptali se, jestli to bolí, jak to zvládám, ale měli pochopení, protože jsem studovala pomáhající profesi. Horší to bylo ve společnosti, když jsem si měla někde píchnout inzulín, tak všichni kolem koukali a já si připadala jako feťák. Utíkala jsem na záchod, schovávala jsem se s inzulín. perem, ale pro můj pocit, byly tyhle útěky ještě horší. Hodně mi v té době pomohl můj současný manžel, který byl natolik silný, že reagoval na koukání lidí nahlas a ono je to odzbrojovalo.
Je to nepříjemná, obtěžjící nemoc, ale pokud máš kolem sebe lidi, kteří tě berou takovou, jaká jsi, tak je to opravdu pohoda, ale je to hodně dlouhá cesta, ne který nesmí diabetik procházet sám, protože ať je sebesilnější, tak se vždycky potřebuje o někoho opřít. Naší kamarádi a známí už respektují časy mých jídel a pokud jdeme na oběd nebo večeři, nebo jsme někde na společné dovolené, tak se většinou snaží přizpůsobit a to jsem je nikdy do ničeho nenutila, prostě jim bylo nepříjemné, když jsem jedla sama nebo jenom s manželem.

Takže držím palce, protože pro svého syna musíš být hodně silná. Pokud bys chtěla radu-poradu nebo jen tak popovídat, tak jsem na mailu TJandlova@seznam.cz.