Zdenko, ono Ti tu můžeme napsat jen své zkušenosti. Nikomu celkem moc nepřísluší Ti nějak radit - protože pořizovat si dítě je vždycky dost zásadní rozhodnutí, které si musí zvážit ta konkrétní rodina.
Já třeba zvolila cestu dítěte - a neměnila bych za nic na světě (obzvlášť když ten náš rošťák začíná být poněkud uvážlivější a primovější:-)). Ale - nemám práci, mám problémy se uplatnit na trhu práce, mám rozličné zdravotní problémy (které nesouvisejí, předpokládám, s narozením potomka, ale byly těhotenstvím a péčí o dítě odstartovány:-() Už nemám odvahu jít do toho znovu.
Ale i když peněz není nazbyt a chybí mi jak uplatnění v práci, tak kolektiv správnejch ženskejch, tak kdyby mi zdraví lépe sloužilo, stejně bych to obětovala a pořídila synovi ještě aspoň jednoho sourozence. Vždycky jsme oba, já i manžel, toužili průměrně po dvou dětech - a já si odjakživa vysnívala, jak by to bylo pěkné, kdyby byli sourozenci dva nebo tři a hezky věkově blízko, aby se spolu vyřádili... Později, když jsem viděla, že pořád nemám odvahu a syn rostl a rostl, říkala jsem si - aby aspoň v dospělosti nebyl sám... Určitě - když se povede rozdělit pozornost, láska a výchova stejnoměrně mezi všechny sourozence - je víc dětí taková pojistka - že nebudou jednou případně sami, pokud by měli smůlu, rodiče jim brzy zemřeli, přátelé by se rozutíkali do světa, a životní partneři je opouštěli:-(
Je to věc Tvého, případně manželova, srdce, na co si troufáte, co jste ochotni obětovat, po čem toužíte... Většinou se traduje, že je lepší, aby dítě nebylo samo - a sama to tak cítím i já...
M.