Na podzim roku 2001 jsem rodila v porodnici v Mladé Boleslavi. Do porodnice jsem přijela ve tři hodiny
ráno, bolesti jsem neměla,ale praskla mi voda. Doktorka, která mě přijímala
poslala manžela domů, protože to bude prý nadlouho a taky bylo. Poté mě ubytovali na oddělení pro rizikové těhotenství, protože na pokojích pro první dobu porodní bylo plno. Měla jsem pořád slabé kontrakce a tak mi sestřička v osm hodin ráno píchla injekci, která měla vše urychlit. Asi po hodině mi začali silné kontrakce spojené s křížovými bolestmi. Šla jsem za sestrou, jestli by mě nemohli přestěhovat na předporodní pokoj, který nám ukazovali na předporodním kurzu a kde bych mohla být s manželem.
Sestra mi ale řekla, ať si jdu lehnout
a zkusím usnout, že na pokojích pro rodičky je plno a manžel, že o nic nepřijde. Kdo zažil křížové bolesti dá mi jistě za pravdu, že ležet a spát je věc naprosto nemožná! Celé dopoledne jsem pak přečkala zavřená na toaletě, protože mi bylo nepříjemné hekat před cizími lidmi na normálním pokoji. Musím ještě dodat, že mě do oběda nikdo nescháněl. V jednu hodinu jsem šla zase za sestrou, jestli už se uvolnil předporodní pokoj. Ta mi změřila kontrakce a ozvy plodu a řekla mi,ať přijdu za dvě hodiny, že jsem pořád otevřená jen na jeden cm, což mě vyděsilo. Pořád jsem neměla kam jít, protože v nemocnici začaly návštěvy a všude i na mém pokoji bylo plno lídí, což mi bylo opravdu nepříjemné.Celé odpoledne jsem tedy zase strávila na toaletě a v koupelně, kde jsem klečela na dlaždicích a snažila se rozdýchávat bolesti, jak jsem to viděla na kurzu. Snila jsem o balónu a ostatních pomůckách, které nám ukazovali v kurzu ,a které měly pomoct s bolestí. Každou hodinu jsem pak chodila za sestrou prosit o samostatný pokoj.Ta už pak na mě byla doslova alergická. V šest hodin večer se měnily směny a nastoupil doktor, který mě prohlédl a oznámil, že jsem pořád otevřená jen na jeden cm, ale že s tím něco uděláme. Vysvětlil mi, že do mě vkládá nějakou tabletu, která by měla uvolnit ztuhlé děložní hrdlo a že do půlnoci určitě porodím. Konečně mi slíbil, že mě přestěhují na pokoj pro první dobu porodní, a že mohu zavolat manžela. Mezi tím mě oholili a dali klystýr. I když jsem holit nechtěla, protože trpím silnou vyrážkou po holení žiletkou. Neměla jsem už sílu protestovat. Pak přijel manžel a musím říct, že chování sester se rapidně zlepšilo. Na předporodním pokoji neměli, ale pořád volno tak nás dali do nějaké špeluňky bez okna a donesli nám balón na cvičení, nic jiného se tam nevešlo. Já jsem byla hlavně šťastná, že tam se mnou mohl být manžel, který mi byl velkou oporou a komunikoval za mě s personálem, protože já na to už neměla sílu. V půl desáté večer se nám narodil zdravý chlapeček. Naštěstí péče, která byla na oddělení šestinedělí neměla chybu. Sestry byly ochotné a příjemné. Otázky kolem kojení mi vždy ochotně zodpověděly a ve všem mi pomohly. Za to jsem jim moc vděčná, díky dobré přípravě jsem bez problémů kojila našeho bročka až do třech let. Tím se mé mínění o nemocnici v MB částečně zlepšilo. Letos v říjnu čekáme druhé dítě, ale do Mladé Boleslavi už určitě nepůjdu.
Předchozí