Po přečtení tohoto článku musím reagovat. Mám zkušenosti se životem postižených lidí a musím, že to rozhodně není idylické. Moje mamka byla zdravá, bylo 22 let a porodila holčičku s roštěpem páteře. Mé sestře je nyní 34 let a vidím, jaký život žije. Polovinu života strávila po nemocnicích. Je inkontinentní, na vozíku a má psychické potíže. Nebýt genetiků a v té době ještě výzkumu amniocentézy, tak já nejsem na světě. Mamka by se bála mít další dítě, protože tenkrát nebyla genetika tak daleko jak dnes a nebylo jasné, zda tento druh vady se nebude opakovat u dalšího dítětě. Já sama jsem teď těhotná, amniocentézu jsem absolvovala a rozhodně mi nepřijde zbytečná. Prožívám to v pohodě, protože vím, že v porovnání s tím, jaký je život těžce postiženého dítěte a jeho okolí, jsou testy v těhotenství nic. Nevím, jaké má autorka zkušenosti s péčí o postižené děti, ale já je mám a vím, že to není žádný med. Proto se přidávám na stranu zastánců amniocentézy a můj názor je raději více testů než méně.