Jsem sice teprve ve čtvrtém ročníku na střední škole, ale toto téma se mne týká více než dost. Můj přítel je po dětské mozkové obrně, takže vím, co obnáší pomoc tělesně postiženému. Chodím na školu pro tělesně postižené a denně jim s něčím pomáhám, snažím se, aby se zapojili do normálního života, jaký vede většina jiných lidí. Znám i mnoho maminek, které mají děti na vozíčku a musím říci, že je lze jen obdivovat, co všechno pro ty malé rošťáky udělají. Myslím si, že slovo integrace znamená nejen proniknutí tělesně postižených mezi zdravé, ale spíše naopak. Z vlastní zkušenosti vím, že mít doma vozíčkáře není jednoduché a musíte se o něj starat hodinu po hodině. Život je pes a vozíčkáři a všichni postižení to vědí lépe než my, zdraví. Maminka mého přítele se musela už v porodnici rozhodnout, jestli si jej nechá nebo jej dá do ústavu. Páni doktoři jí radili, ať ho dá do ústavu, ale na to je moc paličatá a tak se můj přítel mohl integrovat sám. Myslím, že je důležité mít kolem sebe takové lidi.