Dobrý den. Do této diskuse jsem zabloudila spíše náhodou, protože problémy s dudlíkem pro nás již dnes nejsou aktuální, přesto mi nedá, abych na názor paní doktorky nereagovala.Připomíná mi jiné kategorické výroky, které jsem svého času nacházela na stránkách knížek zabývajících se péčí o kojence a batolata, a které podle mého názoru spíše neurotizují pečlivé rodiče.
Všechny tři děti jsem kojila plně do 6 měsíců a dále podle jejich zájmu a svých možností do 9 až 11 měsíců.(Dcery se mi samy od sebe odstavily ze dne na den cca v 9 měsících, přesto, že jsem měla mléka dost a jejich "rozhodnutí" mě mrzelo, syn by se býval rád kojil i déle, ale v jeho 11 měsících jsem ho musela na týden svěřit do péče babičky a připadalo mi ,že už nemá smysl kojení obnovovat.)Myslím, že jsem žádné z dětí o svou pozornost neochuzovala, přesto jsem u všech ráda využila dudlík k uklidnění, uspání, když dítě ne a ne zabrat. U první dcery jsem také zpočátku měla o používání dudlíku pochybnosti, ale právě toto dítě se často v noci budilo a bylo třeba dvě hodiny vzhůru.Aby bylo jasno-pochopitelně jsem ji nakojila na začátku i na konci jejích nočních flámů, mezi kojením jsem ale ráda využila dobrodiní dudlíku, který proměnil řvoucí mimino v pokojně dumlající děťátko. Dřímalo se mi přitom s malou v posteli lépe.
Všechny děti jsem měla v porodnici u sebe v pokoji. Při prvním jsme dudlík neměli, pro druhé jsem si ho po předchozích zkušenostech vzala do porodnice sama, při třetím byl k dispozici v porodnici. V té samé porodnici rodila kamarádka, její holčička dudlík od počátku odmítla, lépe jí totiž vyhovoval paleček. Cucá si ho dodnes, když je ospalá nebo v rozpacích - je jí šest let. Tak jsem ráda, že mé děti daly přednost dudlíku, ten se dal, když děti povyrostly, snáze schovat do šuplíku.