Ahoj všem nastávajícím maminám,

také já jsem před porodem, téměř každý den navštěvovala tyto diskuse a lačně lapala po jakémkoliv uklidňujícím či kladném příspěvku, který by se týkal Apolináře. Byla jsem rozhodnuta, že zde budu rodit poměrně dlouho před porodem (vzhledem k tomu, že zde před rokem rodila švagrová, které po ošklivém porodu zachránili nejen zdraví ale i život jejího Adámka, dále kamarádka, která rodila 2 měsíce přede mnou a byla z přístupu lidí na sále nadšena a zároveň je zde možnost darovat pupečníkovou krev, pro což jsem byla rozhodnuta), ale přeci jenom klid v duši jsem neměla a asi jako každá jsem se bála - i když ani ne tak porodu (brala jsem ho jako nutné zlo), jako spíše sestřiček a doktorů a jejich chování po přečtení některých příspěvků.
Je pravda, že můj porod proběhl trochu jinak a jakoby mimo moji režii (mohu zato jen svému tělu vřele poděkovat), protože jsem rodila překotně a po 25 minutách po příjezdu do porodnice už byla Lucinka na světě, takže kromě vyholení jsem nestihla ani projít jakoukoliv přípravou k porodu. Z doby před porodem tedy nemám pocity téměř žádne - rozhodně ale na mne nikdo nebyl zlý či nepříjemný, vše proběhlo velmi rychle s několika pokyny od porodních asistentek - manžel nechtěl věřit, že to miminko co uvnitř pláče už je to naše. Hned po porodu mi usměvavá a velmi milá sestřička oznámila, že máme Lucinku a po zvážení a změření jí šla ukázat manželovi (který nechtěl být u druhé fáze porodu) a přivedla ho na porodní sál. Lucinku mi potom dala do náruče a když jsme se na Lucinku vynadívali, nabídla mi že zkusíme Lucinku přiložit k prsu - no moc velká námaha to nebyla, neboť jak prohlásila "Lucinka je bezvadnej savec". Rozhodně celý zbylý čas doošetřování po porodu byla Lucinka u mne a všichni se ke mně i manželovi chovali nádherně. Dokonce nám jedna sestřička na sále nabízela, když jsem měla Lucinku a manžela u sebe, že nás vyfotí.
Rodila jsem po půlnoci a jelikož byl Apolinář zcela plný (vlastně jsem měla štěstí že jsem rodila tak narychlo, protože jinak by mě převáželi jinam), tak jsem zbytek noci a dopoledne strávila na jednotce intenzivní péče a Lucinka byla na nednošeneckém (při její váze 3,46 tam vypadala jako obtloustlý a přerostlý obřík), kam jsem za ní každou chvíli chodila(než se uvolnil normální pokoj). Mladé sestřičky na nedonošeneckém oddělení mi během dopoledne ochotně ukazovaly jak přebalovat, jak měřit teplotu, jak kojit a držet miminko.
Na normálním pokoji, kde jsem už Lucinku měla u sebe jsem se setkala s mnoha dětskými a ženskými sestrami a kromě jedné trochu nepříjemné dětské sestry a drobných naprosto nevýznamných škobrtnutí, mohu zase jen chválit.
Ženské sestřičky byly vesměs velmi příjemné a nemohu říci na jejich konto prakticky žádné výtky. Také mladičká ženská paní doktorka byla velmi milá.
U dětských sestřiček už se nějaké výkyvy našly jak k horšímu, tak k lepšímu. Jedna starší dětská sestřička byla občas trochu nepříjemná a jednala z pozice "já jsem chytrá a vy jste nešikovný telátka", na druhou stranu nutno říct, že dovedla miminkům krásně pomoci, ale k maminkám tedy moc laskavá nebyla (tady se maminka holt musela jemně ohradit nebo si myslet malé pomůže, tak já holt to její povýšené chování snesu - já jsem volila první varinatu).
Na druhou stranu mi zase utkvěla v paměti rázná dětská sestřička (mám pocit že se jmenovala Jana Čihulová), která nešetřila radami, vždy dokázala odpovědět, ukázat co jsme potřebovaly. Druhý den po porodu se mi Lucinka v poledne přehřála a já hystericky letěla za sestřičkami, že má Lucinka teplotu, jedna ze sestřiček Lucinku skoukla, poradila co a jak, co mám sledovat a samozřejmě Lucinka byla za 1/2 hodiny v pořádku a další měření až do večera byly normální, takže k večeru už jsem byla klidná. Nicméně večer po nástupu p.Čihulová přišla na náš pokoj i s paní doktorkou, se slovy, že se dívala, co se během dne dělo a jelikož zná maminky a ví, jak se bojí, tak pro klid mojí duše přivedla i paní doktorku, aby mne i ona ujistila, že je vše v pořádku. Bylo vidět, že miluje miminka a maminky s jejich pocity jí nejsou ničím cizím.
Také mladičká dětská paní doktorka byla velmi milá a k dětem laskavá.

Kromě pár maličkostí a zádrhelů, které ale v takovém množství lidí musí chtě nechtě nastat a nikdo nemá každý den slunečný, mohu Apolinář jen pochválit.
Rozhodně jsem domů jela bez bolístek na duši z porodu, z lidí z nemocnice a s tím, že jsem věděla jaké jsou základní potřeby Lucinky a jak se o ní mám starat.

Pokud se s manželem rozhodneme pro druhé miminko, vím že budu opět rodit tam, kde mne porodila má maminka, kde rodila má švagrová, kamarádka, kde se narodila i naše Lucinka a kde jsme všechny byly spokojené - u Apolináře.

Všem maminkám, které se rozhodly rodit u Aplináře držím palce a přeji jen samé příjemné zážitky a ničím nekalenou radost z toho nového tvorečka a rozhodně se Aplináře nebojte.

Eva.