Od mé matky kamarádka má známé, kteří ji chodí navštěvovat. Je to měsíc co se jim narodil zravý chlapeček (oni jsou tělesně postiženi-ale nejsou na tom zase tak špatně,aby se o dítě nemohli postarat). V pondělí přijeli zase za Pavlou na návštěvu. Právě jsme u ní byly také na návštěvě. Normálně jsme si všichni povídali, když se nás zeptala matka toho hošíka, jestli si ho nechceme vzít.
Předtím už Pavla říkala, že ho nechtějí a neví co s ním mají udělat. Když vyslovila tuto otázku, musím přiznat, že jsem málem spadla ze židle a poté jsem to pokládala za vtip. Ona i s jejím manželem mi řekli, že je to tak. Ptala jsem se proč ho tedy nenabídnou k adopci. Oni ho chtějí nadále navštěvovat s tím, že by si ho možná někdy vzali zpět.Jejich rodiče se o chlapečka taky nechtějí starat. Nevím co je to za rodiče, měli přece dosti času vymyslet nějaké řešení (dítě nechtěli od začátku) a ne si teď na něm vylívat zlost a dávat mu jasně najevo, že ho nemají rádi a nechtějí ho (hrozně na něj křičí, když pláče). Dítě přece není hračka, aby si s ní pohráli a odložili do té doby než si na ni zase vzpomenou.Snažila jsem se jim poradit, aby navštívili psychologa nebo se poradili někde na sociální péči.Je spoustu rodin, které nemohou mít vlastní děti a dali by nevím co kdyby ho mohli adoptovat. Pro mě jako pro matku, která miluje svoji dceru nadevše je to hrozné, že někdo se dokáže ke svému dítěti takto zachovat.