Na tabory jsem jezdila od svych 7 let.Od patnacti jako instruktorka a od 18 jako vedouci.Vetsinou jsem mela oddil nejmladsich deti nekdy holcicky nekdy kluky.Z vlastnich zkusenosti vim,ze i deti pres den spokojene vecer casto propadaly smutku,proto jsem se vsemozne snazila prave vecer ne jen dohlednout na cisteni zubu a ulehnuti do postylek,ale i po vecerce,rict pohadku,zazpivat pisnicku,popovidat si co se nejvic libilo ten den a natesit deti na akci,ktera se chystala na den dalsi.Taky vim,ze vetsina dopisu se psala budto za destiveho pocasi,nebo prave vecer proste tehdy,kdy se nedalo litat po lese,koupat,hrat hry.Takze je jasny ze zrovna v te dobe byly deti naladeny spis melancholicky. Nehlede na to,ze "neco hrozneho" muze byt pro nektere deti napriklad orientacni beh,stezka odvahy,pro holcicky rvacka mezi starsima klukama,proste cokoliv co jedinacek doma vetsinou zazit nemuze.Kazdopadne nejvetsi slzavy udoli jsem vzdycky zazivala posledni den tabora kdy jsme se loucili,i kdyz si myslim,ze deti po vbehnuti do rodicovskych naruci obratily a zacaly vykladat,jak se jim strasne styskalo a nektere urcite i prohlasily,ze uz nikdy nechcou tak dlouho od maminky a tatinka.Pres to si myslim,ze vetsina z nich se do taboru zamiluje a stejne jako ja v jejich letech bude o tabore basnit cely rok a za par let uz budou psat dopisy poze heslovite:Ahoj mami,tati,mam se dobre.Skoda ze uz za tri dny jedeme domu,nejradeji bych tu zustal.A po vystoupeni z autobusu budou s nadsenyma,nekdy ubrecenyma ocima z louceni s kamaradama,vymahat uz dopredu slib,ze pristi rok opet jen na tenhle tabor.Preji nadherne a bezstarostne leto vsem detem i rodicum.