Radko, docela jsi mne pobavila a myslim, ze vim o cem mluvis. Tady si rikam, ze mi nemuze znicit zivot neco co nemam, takze se snazim... Jeste ale stale v dite doufam, ale brzo uz asi prestanu. Jsem totiz doma a cekam, podstupuji hokusy, pokusy, utika mi pritom zivot mezi prstami, ono cloveku neprospiva byt neustale frustrovan. Drive jsem mela skvelou praci, tu bych vsak ted pri vsech procedurach nemohla delat.. Citim se jako na "stand-by" a to mne srazi na kolena. Obcas se mi zda, ze jsem na sve potencionalni dite nastvana uz nyni. Co na zaver? - kazdy se s tim musime vyporadat po svem, nikoho neodsuzuji ani neposuzuji, jde o to vyvaznost z cele situace s dusevnim zdravim (coz je pojem relativni) a uchovat si nadale radost ze zivota. Ida