Miso s tremi detmi, ja myslim, ze to nezalezi tak docela na povaze te rodicky, ale hlavne na povaze deti.
Mam kamaradku, ktere prijdou porody nechutne, nikdy by zadny videt nechtela a porod sveho ditete absolvovala s nechuti a nikdy, nikdy by pry zadny porod videt nechtela.
Muj nejkrasnejsi zazitek z celeho zivota (neprehanim!) naopak je prvni porod, ktery jsem videla asi jako sestileta. Nejednalo se sice o sourozence, jen o stenata, ale dodneska si pamatuju na pocit stesti a radosti, ktery jsem mela, kdyz bylo to prvni po nekolika hodinach na svete, a na hlubokou uctu pred zazrakem zivota, kterou jsem v tu chvili poprve pocitila. Pupecniky jsme strihaly s maminkou, stenatka jsme cistily od krve a od vody, podkladaly jsme cista prosteradla a nemela jsem ani na chvilenku pocit, ze je to nechutne, i kdyz upatlane jsme byly vsechny tri. :)
Pripoustim, ze porod maminky by mohl byt traumatictejsi ve smyslu utrpeni, kterym prochazi MAMINKA, clovek od ktereho cekame ochranu a ktery je v ocich ditete svym zpusobem vsemohouci, ale na druhou stranu, treba ne?

Sice bych asi nemela odvahu rodit doma (pri minulem porodu - odtekla plodova voda dva dny pred porodem a nasledne kontrakce jedenact hodin po minute bez otvirani delozniho hrdla - jsem byla stastna, ze mam moznost pozadat o epidural) nebo spis, nepripada mi to tak dulezite, ale jen pro ty, kdo si mysli, ze rozeni v nemocnici musi byt vzdycky prinosem: moje maminka mne porodila pred triceti lety v porodnici SAMA, po noci stravene na hekarne, kdy videla lekare dvakrat; prisel uz pak jen osetrit miminko (tedy mne) - a vynadat mamince, ze je "roztrhana jako prapor". Samozrejme, kdyz tam nebyl, kdo by ji nastrihl, a musela chudak rodit na stole proti gravitaci. A u detskeho lekare jsem se minuly tyden sesla s maminkou, ktera zrovna takhle SAMA rodila v jedne prazske porodnici, kde za celou noc videla lekare taky jen jednou, a rano uz s ni honem supajdili na cisare, protoze - kdyz se na ni znova po par hodinach podivali, zjistili, ze mimino nema kyslik...