Libiku, já dokážu se představit spoustu věci, které v porodnici nejsou možné. Doma znám kde mám kuchyň, čaj, cukr a vodu. Doma znám kde mam koupelnu, záchod a postel. Nemusím čekat na svolení tam jít, nejsem závislá ani na nemocničním řadu ani na ničí milosti. Pohybovat se cíleně, abych si uvařila si čaj, anebo abych promluvila se starším dítětem je příjemnější než byt postrkována PA podle její standardního planu vedení porodu. Doma vím, kdo bude u mne při porodu. Ve které porodnicí bych to měla tak jisty?
Co ale nechápu já, je tvá jistota, že tvoje priority by měly platit pro všechny. Nechápu také proč píšeš, jestli nemáš k sdělení více než to, co vyhovuje tobě. Rozumím proč píšou „domorodky“ – je ještě spousta věcí, které se mají dodělat, aby porody doma v ČR byly skutečně bezpečné a legálně jištěné. Jejích snaha o vytvoření alternativy porodnicím má vliv na zlepšení poměrů v porodnictví. Nebo existuje ještě něco, co nutí české porodníky přemýšlet o své práci? Entuziasmus a profesionální svědomí? Znáš hodně lidi které berou svojí práci vážně z těchto důvodů? Nejde zatím počítat s trestnými oznámení postižených klientek. Jsou vzácné. Nejsem si jistá, jestli ve východní Evropě pojem citové ujmy v justiční praxi má stejný význam jak na západě.