Ahoj Andres!

Velmi se mě dotkl Tvůj článek , protože jsem nějaký ten čas po porodu měla podobné pocity ohledně Apolináře , jako že bych to tam nechala podpálit apod..
Vůbec ne kvůli porodu , ten byl absolutně v pořádku , nemohla bych si zastěžovat.Sestřičky i por.asistentky byly naprosto bezkonkurenční , doktorky rovněž.I když malá byla fakt cvalda (4kg , 53cm) , tak všechno proběhlo asi během 20 minut , celý porod dohromady 3,5 hodiny, takže sál hodnotím na jedničku.
No nic , odešla jsem na odd.šestinedělí P15 a jako by se zavřely dveře za všemi těmi příjemnými lidmi a tím hezkým.Najednou jsem se setkávala se samými fuchtlemi (lepší výraz mě teď rychle nenapadá , leda , že bych byla sprostší a to bych klidně mohla)a to včetně lékařů.
Můžu střízlivě říct , že jsem taky neměla poporodní deprese , ale byla jsem ze všeho děsně zmatená - malou jsem hrozně dlouho neviděla , řekli mi , že je podchlazená a tudíž musí být v inkubátoru.Pouze mi ji nosili každé 3 hodiny na přiložení.Až pak jsem si všimla , že má napíchlou ručku , tak jsem se hned ptala , proč jí brali krev.Jen mi nepříjemně sestra odpověděla , že se musí vyloučit novorozenecká infekce , ale že by se obtěžoval nějaký lékař , aby přišel a sdělil mi to sám , tak to ani náhodou.
Tak já byla zmatená dál , ale vůbec mě nenapadaly nějaké hrůzné věci.Říkala jsem si pořád , že kvůli tomu , že má tak oteklá očička , ale to prej bylo kvůli rychlému porodu.Pořád za mnou na pokoj chodila hrozně odměřená Slovenka-doktorka , brýle , tmavovlasá-dva copy , mladá (nic proti Slovákům , pochopila jsem , že jsi taky Slovenka , to jen , aby maminky měly přibližnou identifikaci)a pořád malou prohlížela a já nechápala nic.Tohle bylo ráno a to mi řekla , že dnes už mi malou dají , pak , když přišla odpoledne , tak začala něco , že kdybych byla ještě unavená , a jako že jsem byla naprosto fit , tak že můžu malou ještě nechat na novoroz.odd.a večer už vybalila:takže maličká bude ještě dnes u sestřiček , ano? Tak jsem se jen divila ,ale snažila jsem se zachovat chladnou hlavu.
Ráno byla vizita.Sestra vždy dopředu chystá na pokoj papíry a řekne , abysme svlékli miminko.Takže jsem neváhala a hned nahlédla do oněch papírů , kde čtu:suspektní Downův syndrom , stigmatizovaná , opičí rýha atd....nebudu se rozepisovat zbytečně odborně , prostě , že má znaky DS.Tak si představ , že celou dobu nic netušíš a najednou si přečteš tohle.Stála jsem tam jak opařená a samovolně se mi zalily oči slzami.Přišlo mi to tak nefér , že mě celou dobu tahali za nos (4 dny).Jsem zdravotník , tak si myslím , že by mi na malé bylo něco podezřelého , ale vůbec nic na ní nebylo divného , ani rodina při návštěvě nic neřešila.Troufám si říct , že bych něco zaznamenala.A nejsmutnější na tom je , že když už to přede mnou chtěli tajit , tak se mají domluvit , aby to ani sestry snad neproflákly , ne??Nebo jsou to takový slepice blbý???-pardon....
Tak jsem to samozřejme začala řešit , načež doktor mě pak do všeho zasvětil , že nechtěli nic říkat , dokud nebudou hotové výsledky.A že jsme je děsně vystrašili , ale naštěstí všechno dopadlo dobře,že říkala genetička..vidíš, ani jsem nezaznamenala , že by u mně na pokoji byla genetička , prostě přístup jak ve chlívě.Pak při propouštění se mi doktor omluvil , že ty gen.testy nejsou ještě kompletní , tak ať si pro zbytek výsledků zavolám z domu.Takže další rána.A jestli souhlasím , že v 6.měsíci přijdeme na kontrolu k doktorce na genetiku.Tak oni řeknou , že je všechno v pohodě , ale......pořád všude viselo to ALE!??? Chápeš , bylo to tak nekonečný a nic nebylo pořád jasný.Protože sotva vyloučili DS , vymysleli si nějaký jiný syndrom , takže si takzvaně čekáme.
Tak jsme byly s dcerkou doma , neustále jsme ji s manželem prohlíželi jak nemocní , ale ani jeden o tom nedokázal mluvit.Dělali jsme oba , jak je všechno v pohodě , ale přitom jsme pořád pochybovali.Když byl manžel v práci , tak jsem celé dny jenom řvala a když se vrátil , dělala jsem , že nic.Hrozně to bolelo.Už jsem se loučila s tím , že máme zdravé dítě.
Když pak jednou v parku , a to snad rozhodl osud , jsem se seznámila s holkou , která měla 2 těhotenství velmi problémová , z toho 1 těžkou chromozomální vadu , takže měla bohaté zkušenosti s genetikou a ta mi poradila , ať jdu do gennetu na Letné , že nemám čekat až do 6.měsíce dítěte , jinak že se zblázním.Tak jsem se tam objednala a pan doktor mi tam řekl ,že nachápe , jak mě mohli tak vystrašit , že holčička je evidentně v pohodě a chytrá a ať zapomenu na syndromy. Strašně mi to pomohlo a ulevilo se mi.Všechno to ze mě najednou spadlo. Po dvou měsících !!!
Teď už má naše malá 5 měsíců a i když tam za ten měsíc zajdu , už mám menší strach , protože vidím , jak se chová a že je opravdu chytrá a naše milovaná kočička.
Vím , možná si říkáš , proč to píšu právě Tobě , že můj příběh je úplně z jiného soudku , ale našla jsem v tom to společné , že bych chtěla varovat ostatní maminky před VELMI neprofesionálním chováním personálu (vyjma sálu) a že mi taky moc ublížili a v podstatě úplně nesmyslně.
Takže teď řeším velké dylema , kde rodit další dítě , když se sálem jsem byla tak spokojená.Asi tam rodit budu , a na lidi z oddělení se budu muset povznést , s tím , že si určitě nechám udělat amniocentézu , ať mám příště jasno , kdyby náhodou....
Tobě , Andreo přeju , ať máš příště při porodu miminka jen samé pozitivní zkušenosti a třeba se o to zas někdy podělíme.Měj se!!:-))))

Lenka