I já se hlásím k těm šťastným, které mají bezvadnou tchýni. Dobrosrdečnou, naprosto neintervenující, pořád dobře naladěnou, velkorysou, nám "cizím" holkám nadržující (ale jen mírně :-)) před svýma vlastníma klukama, no prostě výbornou.

Jen teď bohužel těžce onemocněla a vnoučat už se nejspíš nedočká (ani kdybychom se teď začali snažit). Hrozně mě to mrzí, je to, jako by mi odcházela vlastní máma. Bere to hrozně statečně a hýří humorem (občas černým).

Nebudu nikoho nabádat, aby se snažil vyjít se svou tchýní, že tu ta paní nebude věčně. Já bych byla nejspíš ta první, kdo by dal velmi jasně najevo, že na sobě nenechá dříví štípat - naštěstí jsem nikdy nemusela. Jen mě bolí, že můj muž ztrácí svoji maminku a že naše děti a děti švagra nikdy nepoznají takovou prímovou babičku. Radši bych ji i s nějakými mouchami, ale živou a zdravou......

Můžu si jen říct, že cesty Páně jsou nevyzpytatelné a zázraky se dějí....