Evo, sice píšeš Lence, že je jasné, že nemá děti, ale u tebe se zase zdá, že jsi takovouhle situaci řešit nikdy nemusela, což by bylo jedině dobře. Všichni rodiče by měli pro své dítě chtít jen to nejlepší, můj táta se se mnou taky snažil vidět, co to šlo, taky jsme měli stanovené jen čtyři dny v měsíci. Díky zdlouhavé práci našich soudů všechno trvalo neskutečně dlouho. Jeden rodič na druhého házel věci a špínu, o kterých se jim možná ani nesnilo, to je podle tebe to nejlepší? No, nejhorší na tom je, že kamkoli se podívám okolo sebe, tak všichni rodiče v téhle situaci mají stejné sklony.
Lence asi opravdu nezbývá, než se se vším smířit a hlavně být oporou příteli, který bojuje o své dítě. Já byla zase druhá vnučka své babičky a taky jsem vždycky byla jen ta druhá. Sestra jezdila na prázdniny, učila se vařit, já nevím, co ještě, já poznala prarodiče asi v šesti letech a víš, co bylo nejlepší? Ne moje máma, se kterou táta žil mnohem déle než s mámou ségry, ale právě její matka byla pro babi ta nejlepší. Logicky pak její dcera taky a já byla až na druhém místě. Mrzí mě to a nechci probírat, proč to tak bylo, teď už je to stejně jedno, jen jsem chtěla říct, že není lehké se ani smířit s tím, že máš být až ta druhá v řadě.
Upřímně být v Lenčině kůži, až ona bude čekat své mimčo, bych taky nechtěla. Je to na houby, když dostáváš jasně znát, že jsi až někde dál, že někdo tam byl dřív, rychleji a lépe.