Milá Katko,

dovedu si představit, co asi prožíváte. Já jsem na podzim po tříletém čekání zjistila, že konečně čekám miminko. Když jsem se v poledne dozvěděla, že je to pravda, mohla jsem se zbláznit radostí. Druhý den jsem začala krvácet a večer už bylo jasné, že to miminko se nenarodí. Taky jsem přemýšlela, co jsem udělala špatně, proč zrovna nám se tohle stalo... Úplně nejhorší ale bylo, že jsem se nemohla pořádně vypovídat a vyplakat. Všichni kolem mne se totiž tak úporně snažili, abych se netrápila, že je ani nenapadlo, že to prostě chvíli potrvá, než budu "normální". Téma potrat bylo zakázané a neustále se opakovalo - nesmíš na to myslet, nedá se s tím nic dělat. Až po návratu do práce, když se mě kolega zeptal, co se stalo, jsem konečně mohla někomu říct, jak mi je. Ještě že měl velký kapesník, ten můj by mi nestačil. Později mi muž vysvětlil, že byl prostě přesvědčený, že dělá to nejlepší a přitom by si o tom sám rád popovídal.

Dneska je mi už líp, dušička pomalu přestává bolet a při pohledu na miminka se mi nechce plakat.

Věřím, že i vy se brzo budete cítit dobře a moc vám to přeji.

Věrka