Zuzavo,
s tímhle doporučováním o nakrmení dítěte něčím jiným (banánem, přesnídávkou...) nebo napojení čímsi jiným (šťávy, čaj) bych byla ale hoooodně opatrná. Nemám nic proti doporučení "uklidit se" do klidu jiného pokoje než kde je společnost, to mi přijde samozřejmé. Ale jde o tohle - vzhledem k alarmujícímu nárůstu alergií v populaci platí v současné době poměrně jasná doporučení a předčasný příkrm (minimálně před věkem 6 měsíců) mezi ně rozhodně nepatří. Sama jsem svého syna bohužel kojit nemohla, pravdou také je, že jsem se kvůli "pro-kojící" propagandě cítila jako špatná matka. Protože jsem neměla dostatek informací, dopustila jsem se některých chyb, které si syn ponese možná už natrvalo - a tou je vyprovokovaná potravinová alergie. Rodiče dítěte, které má byť malinkaté riziko (stačí někdo s alergickou rýmou v rodině apod.), by se podobných předčasných experimentů měli rozhodně vyvarovat. Tvrzení, že plné kojení je podstatné jen pro úplně nejmenší miminka - snad ani nekomentovat. Takovému 5-6ti měsíčnímu dítěti byste podáním nevhodného nápoje nebo potraviny mohla snadno zavařit na celoživotní potíže. Mělo by platit - lepek ne cca do 8 (u rizikových dětí do 10-12 měsíců), do roka žádná vejce, ryby, citrusy - ani šťávy z nich atd. Samozřejmě že (bohužel) jsou maminky, které svým dětem už ve věku několika měsíců mixují třeba knedlíky s omáčkou. Pak se ovšem diví, kde že právě jejich děcko k té celiakii přišlo - a že právě tohle bývá doživotní záležitost. Mimochodem, i ten banán může být pro malé dítě rizikový (mám ten příklad doma...). A stačilo by tak málo - nenechat se vystrašit, nedopustit se podobných "zvěrstev" jako piškoty ještě ne půlročnímu dítěti apod.

Mimochodem - já tuto "antikrmicí" atmosféru ve společnosti cítila již když se Kuba narodil (je mu teď 2,5), dovolila jsem si chodit s ním na procházku nejvýš tak do 30 minut od domu, kdykoli jsme museli třeba k lékaři mi bylo hrůzou ze stresu špatně. Co kdyby přece chtěl někdo jíst??? O denním rytmu dětí si myslím své - jedno je načasované tak, jiné jinak. Náš Kuba se vyspí kdekoli, jednou usne ve dvě a jindy v pět. Rozhodně umělé zavádění/udržování rytmu, to mi kouzlí úsměv na tváři - u značné části dětí je to nemožné, to ony samy přece dají vědět kdy potřebují odpočívat/hrát si/jíst. Vlastní zkušenost - uspávat dítě bez efektu 2 hodiny člověku řekne, že je asi někde chyba, a nechat dítě uřvat vzteky proto, že se mu nechce spát ve chvíli, kdy jsem já řekla, mi přijde poněkud ubohé. Stejně jako umělé buzení dítěte po prospání určitého času (jak někteří odborníci doporučují) - po mnoha pokusech jsem se konečně smířila s tím, že když Kubu nenechám prospat jeho 3 odpolední hodiny, prostě budu mít doma neurotického vzteklouna a když ho nechám - budu mít usměvavé a pohodové dítě. Tak za tuhle cenu mi ty "ústupky" v režimu rozhodně stojí... Kuba se ale pro změnu nenají nikde jinde než doma ve své židli a tak i návštěva u příbuzných znamená, že je prostě ohladu (jídlo sebou pro něj vozíme vždy, ale prostě není ochotný jíst), jen pije nebo si jednou kousne do rohlíku. Každé dítě je prostě jiné a srovnávání režimů je, myslím si, porovnáváním neporovnatelného.
Jana