Celý pátek jsem o tomto článku přemýšlela a pořád se k této diskusi vracím. Já jsem článek pochopila tak, že pisatelku velmi mrzí, že nevěděla o tom, v jakám je Jirka zdravotním stavu dřív, než se rozhodla si jej vzít do rodiny. Myslím si, že ji velmi trápí, že jej má vrátit do anonymního prostředí, kde ho nikdo nebude milovat, jako oni a kde bude zcela jistě strádat, přinejmenším psychicky. Vůbec nechápu, proč všichni odsuzujete matku, která se brání odevzdat svoje dítě do ústavu a "vzdát to". Pisatelka zcela určitě není z těch, co by, byť těžké úkoly vzdávaly, a ona se rozhodla vytrvat a tomu dítěti pomoct a teď je velmi nešťastná z toho, že to nezvládla. Kdyby se moje dítě narodilo těžce postižené a já jsem se o něj nedokázala postarat, taky bych ho nikdy nedala do ústavu. Cítila bych se ale tak zodpovědná za jeho život, že bych volila krajní řešení. To ale samozřejmě nejde, pokud má maminka těch dětí víc.
V poslední době se na Rodině v diskuzích setkávám s neuvěřitelnou netolerancí, která je zřejmě jen hodně řídkým odvarem stavu naší společnosti. Proč napadáte pisatelku za její víru v Boha? Já věřící nejsem, a je mi úplně jedno, jestli někdo konzultuje svá rozhodnutí v modlitbách s Bohem nebo s kámoškou na diskošce u vizoura, ale pro řadu lidí tady by ta druhá varianta byla jistě mnohem přijatelnější.
Mirka