Ahoj Míro a spol.,
díky moc za povzbuzení. Je zvláštní, že mi odepsal muž, pokud jsem to dobře pochopila, a o to je to všechno milejší.

Já doufám, že budeme mít snad ještě někdy další Barunku, i když už to nebude Barunka, ale přeci. Jen můj muž už nechce. Já sama jsem u porodu málem zemřela, a on se hrot¨zně bojí. Víš, ale pro mě by nový život znamenal nový a jiný začátek. Připadám si teď jako Alenka v říši divů. Učím se znovu milovat, ač trošku jinak, svou pvrní dceru a snažím se co nejméně obviňovat ze smrti mé druhé dcery. Je to snad to nejtěžší učení, které musím zvládat.
Jak píšeš o vzpomínkách, já mám jen fotku z ultrazvuku a obraz ve své mysli, jak moje holčička leží na pitevně oblečená v overalu, který jsem jí sama ušila. Teď mám jen urnu s jejím popelem v kostele, kde měla být pokřtěná a musím se moc ovládt, abych tam nešla a tu urnu nekolíbala v náručí.
Vím, že si možná moc stýskám, ale jsem ráda, že tohle všechno můžu napsat, aniž bych se nějak za své pocity musela stydět. Je moc důležité mluvit.....
Jana