Trochu? Hani, ty jsi těm kojícím maminkám záviděla jen trochu? Já teda hrozně moc. Je fakt, že se v podstatě několik měsíců až let nemohly od svého mrňete vzdálit na více než 2 hodiny, ale to já v podstatě taky ne (maje babičky 180 a 270 km daleko), takže v tom bych omezení necítila. A když jsem si představila, že bych šoupla ráno křiklouna k sobě do postele a on by se nabaštil bez toho, že bych musela z príma teplého pelíšku a s mimčem na ruce (jinak by se uječelo) jsem obíhala plotnu - špajz a kuchuyňské zásuvky a HONEM chystala to, co jinde příroda připravila hotové.... :-((((
Druhá věc byla, že mně to děsně bralo psychicky. Cítila jsem se o cosi krásného a velkého ošizená a taky jsem měla pocit, že dítě o něco hodně důležitého šidím. Navíc - jak už tu některá nekojička zmínila - v silně PRO-kojící společnosti jsem se cítila vyvrhelem (a můj první pediatr mi to asi 2 roky při každé návštěvě poradny dával "sežrat".......).
Takže se veřejně přiznávám, že jsem to maminám kojícím záviděla moc. A pokud jsem nějakou někde zahlídla kojit, moc se mi to líbilo a současně mne trochu píchlo u srdíčka "Proč já ne?"

Tak ahojky, a kojte, dokud můžete, kdy chcete a kde chcete - je to dar!!!

Simča