Ahoj Markéto,
asi ti nepomůžu, ale třeba tě trošku potěší, že skutečnost opravdu často nebývá taková, jako v knížkách - jako třeba u nás. Manžel sice v zahraničí nebyl, ale celé dny trávil v práci a večer chodil domů unavený, když jsem si s ním chtěla popovídat o výbavičce, zeptal se "Kolik?" a tím považoval věc za vyřízenou. Byt jsme zařizovali až po narození dcerky, protože dřív manžel nemohl a já na to neměla dost sil. Když jsem vytáhla chytrou knížku o těhotenství a porodu, tak se na ní se mnou jednou podíval - spíš ze zdvořilosti. Víckrát jsem mu jí nevnucovala a on si ji taky nevzal, i když ležela stále na stole (mám pocit, že jsem v ní listovala snad třikrát denně:-) ).Vztah k bříšku? Jednou viděl malou kopat, když jsem mu to chtěla ukázat podruhé, nechápavě se na mne podíval - "ale já už to přeci jednou viděl...", spíš našeho mimíska bral jako "vetřelce", který mi ubližuje (poslední čtvrtrok jsem pomalu nemohla chodit, sedět ani ležet, jak jsem měla stále zablokovanou páteř). A já byla zoufalá - vždyť on nemá k našemu dítěti žádný vztah... Utěšovalo mě, že se mnou manžel chodil na sono a pokaždé mohl na obrazovce nechat oči, tak jsem si říkala, že to s ním nebude tak hrozné. A pak se malá narodila a je radost je vidět společně, jak si spolu krásně rozumí. A ještě něco - zrovna v době kolem termínu musel jezdit pracovně po celé republice, často hromadnou dopravou (naše auto víc stojí v autoservisu než jezdí po silnicích...). Pro případ, že bych začala rodit a manžel nestihnul včas přijet, jsem se domluvila s kamarádkou, že by ho zaskočila. I když by manžel o porod přišel, já bych aspoň nebyla v nemocnici sama s pocitem opuštěnosti. Markéto, užívej si těhotenství a zbytečně se netrap. Ahoj Sylvie