Můj příspěvek bude trochu netradiční, protože se netýká přímo porodnického oddělení v Motole, ale běžné gynekologické kliniky.
V současné době se již těším na miminko,předcházelo mu však více než 2 roky čekání a léčení. To začlo právě v Motole. Po nezbytných vyšetřeních, která zde trvala z provozních důvodů velmi dlouho, asi půl roku, mi bylo sděleno, že musím na laparoskopickou operaci, a to z důvodů diagnostických i kvůli odstranění již tehdy zjištěného problému. Předesílám, že mne nikdo sám od sebe neinformoval, co mě čeká a proč se ten který zákrok dělá, a já si skoro připadala, že lékaře otázkami obtěžuji,takže jsem si informace zjiš´tovala sama v literatuře.
Leč k samotné operaci : nevím, jestli jsem měla takovou smůlu, nebo se to tam stává častěji, moje operace však neprobíhala normálně.Na sále jsem strávila přibližně dvojnásobnou dobu, než je u takové snadné operace obvyklé, a po narkóze jsem se cítila obzvláště mizerně (a to mi věřte, v tomto jsem bohužel rutinér,ta laparoskopie nebyla mojí první). Sděleno mi bylo, že operace proběhla normálně, problém byl odstraněn a že tam všechno vypadá, jak má. Takže jsem si oddechla.Až po návratu z nemocnice domů jsem se jakoby mimochodem ze své propouštěcí zprávy dozvěděla, že mi při zavádění přístrojů do těla protrhli dělohu, kterou pak museli zašít.Druhou část operace - při které se měla zjistit průchodnost vejcovodů, už pak nebyla uskutečněna. Nejen že mi o tom neřekli (a přitom to byla jedna z nejdůležitějších informací,kterou jsem se potřebovala dovědět), ale ještě to šalamounsky naformulovali do lékařské zprávy asi v tomto znění : "Při zavádění hysteroskopu zjišťujeme perforaci dělohy, která....". Zkrátím to: po dalším roce bezefektního léčení, kdy mne můj doktor ani neznal, pletl si mojí medikaci, a hlavně jsem ho měla možnost vidět při nutně četných (několikrát za měsíc) návštěvách antisterilní ordinace tak jednou za 3 měsíce, jsem změnila léčebné zařízení. V Pronatalu, kde se mě ujali, jen koukli do mých dokumentů, udělali pár odběrů, to vše během 3 týdnů, aby mi řekli, že dosavadní léčba byla nevhodná a nemohla mít úspěch. Léčbu změnili, a já byla v jiném stavu ani ne po 4 měsících, co jsem překročila práh jejich sanatoria. Na Motol mi zbyly jen hořké vzpomínky na neprofesionální přístup a dva roky beznaděje, kdy jsem si tělo zbytečně huntovala nevhodně zvolenými hormony. Co na závěr ? Jelikož na porodnickém oddělení Motola pracují titíž doktoři, kteří se "starají" i o ženy, které by chtěly být maminkami, ale jaksi to nejde, nezbývá mi, než říci: DĚKUJI, NECHCI.