Dobrý den!
Je mi 31 let, mám tři děti - osmiletou holku a čtyřletá dvojčátka. Přes můj těžký život v dětství (zdrav. hendikep, neúplná rodina) jsem vždy byla až chorobná optimistka. Všechny tři děti jsem zvládla docela dobře. Sama pomáhám a radím dalším rodinám s dvojčaty. Jsem dost aktivní. Ale před dvěma lety jsem začala trpět paníckou úzkostí. Paní doktorka psychiatrička mi předepsala Cipralex, který pomohl, ale s očekávaným nástupem do práce (budu pracovat v poradně pro maminky) se můj stav zhoršuje. Své tělo jsem se už naučila poslouchat, ale zkouší na mě stále něco nového (zimnice, brnění rukou a pod.) Můj optimismus se úplně vytrácí. Spíš mě možná trápí, že jsem vždy všem stále oporou a když sama potřebuju pomoc, není nikdo. Naštěstí manžel se s mými stavy smířil a již mi je nevyčítá a čeká, co ukáže čas. Nyní beru čtrnást dnáí Neurol a alspoň mohu trochu žít. Mám ovšem strach ze závislosti. Když bylo dvojčatům pět měsíců, začala jsem trpět šílenou nespavostí a od té doby beru Stilnox každou noc. Něco se asi tehdy pokazilo a já nemohu přijít na to, co to bylo. Všem radím a sama se sebou si poradit nedokážu. Když jsem svoji "slabost" sdělila "tchánům", aby více pomohli s dětmi setkala jsem se s velikým opovržením. To je také možná to, co mě moc trápí. Myslíte si, že až začnu pracovat přijdu na jiné myšlenky a vše se zlepší? Jsem doma již 9 let.
Děkuji moc Pavlína