Jarko,
to je právě ono. Spousta lidí se snaží vylíčit ženu, která podstoupí interrupci jako asociální živel, který si potrat zvolí z jakéhosi sadistického hnutí sobecké mysli. Ale co jsem tak viděla ve svém okolí, opak je většinou pravdou. Pro nikoho to není lehké rozhodnutí a většinou je děláno v poměrně složité situaci, jejíž závažnost si těžko může dovolit posuzovat někdo "z venku" a z těch žen to žádná nebrala na lehkou váhu.
Jenom bych si strašně přála, aby moje děti byly takového rozhodnutí ušetřeny, myslím že nyní je již poměrně dobrá situace (dostupná antikoncepce). A kdyby se přeci jenom něco takového stalo blízkému člověku, ze všech sil bych ho (jí) podporovala v jakémkoliv rozhodnutí - i kdyby to byla interupce.
A konec konců, stát se to může každému - starší kolegyně musela na interrupci, protože měla nemocnou páteř a doktoři jí strašili vozíčkem. Jak by zvládla dvě starší děti a miminko, kdyby navíc byla ochrnutá?
Také je zajímavé pobavit se hodně starými lidmi na toto téma - moje prababička byla 14. těhotná, celkem 16 dětí, dospěleého věku se jich dožilo šest. Předčasné porody, novorozenecká úmrtnost, choroby... Myslím, že v tomhle máme teď mnohem lepší bilanci - že dospělého věku se určitě dožije víc než třetina počatých dětí (navzdory interupcím). A ještě jedna maličkost - když se v 19. st. narodilo postižené dítě, porodní bába ho rozbalila na chvíli na průvanu, mamince se ani neukázalo, pánbůh dal, pánbůh vzal. Zní to strašně surově, ale ta žena obvykle měla další zdravé děti, o které musela pečovat, domácnost, hospodářství... neměla by prostředky a čas vypiplat a do smrti se starat o postiženého člověka - ale to už je asi úplně jiná debata, nerada bych se do toho zamotala. Jen mě to napadlo, jako taková zajímavost...