Fíďo, mohli jsme si vybrat. A vybrali jsme vesnici. Popravdě řečeno ani jeden si nedomyslel důsledky toho rozhodnutí. Myslím do všech podrobností. Byli jsme trochu dost naivní. Vesnice to není jen ta zahrádka, louka za okny, les pár metrů od baráku. To je taky dojíždění do práce, do školy, nákupy a podobně. Přiznám se, že co se týče dojíždění za nákupy a k lékaři nejde u mě ani tak o ekologii (ale odpad třídím :o), jako o šetření korunek za benzín a v neposlední řadě snaha trochu zhubnout. Bezvýsledná snaha ovšem, ale to je jiná kapitola. Mockrát jsem líná a těch šest kiláků raději jedu autem a vymlouvám se na to, že holky jsou malé (dva roky a čtyři měsíce). Pak zase mnohokrát chodíme pěšky a kocháme se okolím. Tamhle mají nové ovečky, tamhle jsou pipi, hele jede traktor, podívej placatá kočička :o) a po autě ani nevzdechnu.
Horší to bude až Eli půjde do školy. Chodit tři km pěšky ráno a tři zpět odpoledne mi teď připadá šílené. Další alternativou je auto, autobus, kolo. Co si vybereme to nevím.