V dětské nemocnici pobýval můj starší syn v době, kdy mu byl asi rok a třičtvrtě - hospitalizovali ho na II. interně s laryngitidou. Co nás tenkrát nejvíce zajímalo, byla samozřejmě možnost být tam s ním a na rozdíl od toho co píše Žaba, nám to bylo umožněno, ale... Pokoj, kde bych mohla být s ním pohromadě tam byl pouze jeden a bylo nám vysvětleno, že na tomto pokoji budu za dítě zodpovídat sama a budu si ho i sama hlídat, aby se nezačal dusit. Sestra tam za námi v podstatě chodit nebude, pouze doktor na vizitu. Nechápali jsme - to jsme rovnou mohli zůstat doma. Další možnost byla abych si zaplatila lůžko na pokoji pro maminky, který byl od pokoje kde ležel Páťa asi přes půl nemocnice - ale bohužel tam neměli volno. No a poslední možnost byla být přes den přímo na pokoji, kde leží, ale na noc až usne chodit domů a přijít zase ráno. Což jsme nakonec taky dělali. Jeden den tam se mnou zůstal po celý den i manžel - a jaké bylo naše překvapení, když na konci "oficiální" návštěvní doby dorazila sestřička s tím, že manžel asi nemá hodinky a že by měl jít domů. Přitom sestry nemají s dítětem, u kterého je přítomen rodič, vůbec žádnou práci - krmili jsme ho, přebalovali, vyměňovali obklady, dávali léky, měřili teplotu. Jinak na čtyřlůžkovém pokoji kromě Patrika byla další dvě miminka u kterých nejen že nikdo nebyl, ale ani v návštěvní době za nimi nikdo nepřišel... Nejhorším zážitkem pro mě byly právě tyhle "opuštěné" děti - sice dostávaly jíst, léčili je a byly v teple, ale jinak se o ně nikdo moc nestaral, asi na to není čas. Nedalo mi to a občas jsem ta ubrečená miminka pochovala sama a v duchu přivolávala jejich rodiče. Jen pro informaci - na šesti pokojích bylo umístěno cca 20 dětí, a za ty 4 dny co jsme tam strávili jsem tam viděla jen další dvě maminky. I sestřičky mi pak potvrdily, že mají někdy dojem že nejsou nemocnice ale soc. ústav - často prý musí rodičům i několikrát volat, že si mají přijít pro uzdravené dítě. Až do té chvíle jsem si myslela, že každá maminka chce být v nemocnici se svým dítětem, ale po naší zkušenosti jsem pochopila, že i v dnešní době je přítomnost rodičů na pokoji asi dost řídký úkaz a nem. personál na to není možná zvyklý a proto zřejmě dochází k různým nedorozuměním.