Při dnešních vedrech nejde opravdu dělat nic jiného, než surfovat - když už ne po chladivé hladině, tak alespoň po Internetu... A tak jsem si pročítala názory a "názory" k Vašim dvěma článkům. Možná, že to byla fotografie u druhého článku, která za mne definitivně rozhodla - odepsat. (Není to tak dávno, kdy jsme se s kolegyní setkaly se snímkem (na negativu je to ještě zřetelnější) na kterém byly vidět jakési podivné znaky, které připomínaly hebrejská písmena - jednalo se o fotku z akce připomínající první transport Židů z Uhříněvse. Ale to je vedlejší.)
Na úvod chci podotknout že jsem totálně a zarytě nevěřící. Že bych měla sto chutí zeptat se: který Bůh s Vámi mluvil. Židovský? Muslimský? Některý z indiánských, egyptských, řeckých.... bohů? Nebo ten "profláknutý" Bůh, kterého naše církev katolická hlavně ohněm a mečem prosazovala za Jediného a Pravého?
Jenže z hlediska toho, co Vaše rodina pro Jirku udělala je to dost nepodstatné. Před pár lety bych se možná přidala na tu stranu, která volá - jak k tomu přijdou Vaše děti? Když se ale člověk tak kolem sebe rozhlédne, říká si, kolika dětem by prospělo vyrůstat v rodině, kde vidí, že smysl života nespočívá v bušení do počítače, zíráním na TV Nova či vymetáním diskoték. Kde mají možnost také něčeho jiného - přesný opak toho, co vidí denně okolo sebe. Netoleranci, neochotu, sobectví, konzum... Nemáš tohle? Jsi out! Nesedíš od nevidím do nevidím v hospodě...? Jsi out. Myslím si, že Vaše děti si po setkání s Jirkou postaví žebříčky životních hodnot úplně jinak. A VŠECHNY děti by si postavily hodnoty jinak, nejen ty vychovávané ve věřící rodině. Určitě by to mnohým neškodilo. Taky Vaše děti nepovažuji za "chudinky, kterým bylo bůhvíco odepřeno", jak si to představují některé pisatelky či někteří pisatelé. Naopak, bylo jim dáno něco, co většina dětí nepoznala...
Hádám, že nikdy nebudou (promiňte mi ten krajní příklad, ale zrovna dnes o tom bylo opět v novinách) běhat po hřbitově a rozhazovat popel z uren. Nebo z dlouhé chvíle bušit do bezbranných zvířat, volat, že je támhle bomba... Nebo číhat na mladší spolužáky a sebrat jim co se sebrat dá.
Přemýšlím, co je horší - téměř vypíchnuté oko od mentálně postiženého adoptivního bratra, nebo absolutní nezájem mentálně zdravých, leč časově vytížených či citově cladných rodičů? Téměř zlomená ruka přičiněním těžce nemocného kluka, nebo zpřerážené kosti od zcela zdravých jedinců, kterým se taky říká rodiče?
Obdivuji Vás, že jste měla tolik let tolik trpělivosti a zřejmě dost Jirkovi dala. Ať už z lásky k (jakémukoli) Bohu, nebo z lásky k bližnímu. Obdivuji všechny, kdo se dokážou starat o postižené dítě, i za cenu toho, že jejich nejbližší nějakou tu "újmu" utrpí. I za cenu ztráty přátel a vytvoření "Jirkyghetta". Gherra vždycky pomáhali vytvářet lidé řekla bych netolerantní vůči jiným, ať už rasovým či náboženským skupinám