jsem moc rada ze jsem nasla Vasi webside. Je mi 36 let a k tomu ze chci mit deti jsem se rozhodla teprve pred sesti lety. Nebudu popisovat cim jsme prosli a jak moc se k vuli vsemu trapim. To kolik nas to stalo uz ani nepocitam. Tady v Canade to neni placene statem a tak jsme pekne sahli na nase uspory. Prvni kdo to vzdal byl manzel a to kdyz vsemi doporucovana doktorka rozhodla,protoze neschledala asi s jednim nic spatneho a vsechny testy jak moje tak manzelovy byly trosku niszi(teda neikdy jsem se nedozvedela k cemu to prirovnavaji) ze to bude asi manzelem a poslala ho jeste na drahsi vysestreni, protoze videla ze jsem tak tesne pred zhroucenim a ze manzilek pro me udela prvni posledni. Bohuzel narazila. Od te doby(presne 1 rok) jme u zadneho doktora nebyli. Manzel se s tim rychle vyrovnal, pokoj ktery jsem drzela zuby nechty pro miniko naplnil kvetinami a akvariem, takze se tam ted opravdu ani ta detska postylka nevejde a penize ktere jsme tolik let valili do doktoru mile utraci na sve hoby. Ja potajnu kazdy mesic aspon dva dny probrecim a zivot jde dal. Mam to o to horsi, ze se nesmim o tom s nikym povidat. Okruh nasich pratel je velice malinky a vsichni povazuji za nase manzelstvi ukazkove a to ze nemame deti k nam uz nejak patri. vzdyt se ani jeden z nas kvuli tomu netrapi. Aspon ne verjne.
Zkusila jsem i reseni predeslych prizpevku. Loni jsem prekopala celou zahradku, letos vymalovala pul domu a nakonec spadla s dvaceti schodu.
Tak nevim co dal.