Milá Sisi,
nevím, jestli se Váš problém již nevyřešil, ale přesto reaguji - třeba i pro někoho dalšího. To, co popisujete, totiž znám z vlastní zkušenosti. Po 2 letech snažení se o otěhotnění jsem konečně otěhotněla. Týden po tom, co jsem se to dozvěděla, jsem začala prožívat to, co popisujete Vy: nechuť k těhotenství, absolutně jsem si nedovedla představit život s dítětem, dítě jsem strašně nechtěla, nedovedla jsem si představit, že opustím práci, chtěla jsem jít na interupci (manžel mě to naštěstí nedovolil). Bylo to opravdu strašné. Probrečela jsem spoustu hodin a stav se zhoršoval. Konzultovala jsem svůj stav s obvodním lékařem i gynekologem - všichni situaci svalovali na hormonální změny a výkyvy související s těhotenstvím. Můj stav se ale zhoršoval velmi dramaticky. Postupně během 3 měsíců jsem "přestávala žít". Absolutní nechuť cokoli dělat, pracovat, jít na výlet apod. Přestávala jsem jíst, a to v době, kdy bych naopak měla velmi hlídat svou životosprávu. Na konci prvního trimestru těhotenství jsem již nebyla schopná ráno vstát z postele a obléci se. Manžel řekl: dost, a odvezl mě na psychiatrickou ambulanci do Bohnic. Tam moc milá paní doktorka diagnostikovala středně těžkou depresi a okamžitě mi předepsala léky Citalec (možno užívat v těhotenství)s tím, že si mám najít svého psychiatra. To jsem učinila. Ten mě vyšetřil, její závěr potvrdil a léky doporučil. Má deprese podle jeho názoru nesouvisela s těhotenstvím, byla to jen shoda náhod, že se objevila zrovna v tom okamžiku. Nevím, věřím mu. Pravda je ta, že léky začaly´účinkovat po 2 až 3 týdnech. Situace se postupně lepšila, získávala jsem chuť do života a na své těhotenství jsem se začínala dívat optimisticky a s chutí. Léky jsem musela brát ještě 6 měsíců, 2 týdny před termínem porodu je vysadit. Na kontroly ke svému psychiatrovi jsem chodila nejdříve obtýden, později jednou za měsíc. Pak jsem mu již jen telefonovala, jak se cítím. A dnes? Vedle mě tu spinká dvouměsíční Teodorek, milé a milované dítě. Z představy, že by se býval nenarodil, mi běhá mráz po zádech. Doufám, že se mi deprese nevrátí, ale i kdyby, vím, kam se obrátit.
Doporučila bych Vám kontaktovat rovnou psychiatra, není na tom nic ponižujícího. Hlavně neztrácet hlavu, je to jen nemoc - i když u Vás se jedná třeba o něco úplně jiného.
Mnoho zdaru!
Monika