Myslím, že základní rozpor mezi zastánci zákazu potratů a zastánci svobodné volby je v tom, že zastánci svobodné volby ho nepovažují za nemorální čin. Považují ho "pouze" za špatnou, nouzovou volbu. Zastánci zákazů z hlediska svého svědomí musí zaujímat dosti ostré stanovisko, zatímco zastánci možnosti musí být tolerantní. Proč nám však usmrcení živého člověka nepřipadá nemorální? Je to mj. výchovou. Tím, že se potraty "oduzákoní", nikomu v tu chvíli nezačnou připadat nemorální. Z tohothle hlediska mi úsilí o podobný zákon připadá z hlediska paní Zdenky sice logické, ale beznadějné: takový zákon přece neprojde, dokud nezměníte pohled společnosti na věc. Abyste ho však změnili, je třeba ukázat jiné možnosti, co s nechtěným dítětem, které však musí být funkční. Nezačít vysvětlováním, že potrat je vražda, ale kampaní vysvětlující, že žena, která dítě donosí a odloží, není hyena.
Jinak si myslím, že žena nachází k dítěti, které v sobě nosí, vztah postupně - možná je to i přirozená psychická obrana v rámci skutečnosti, že těhotenství je, obzvlášť zpočátku, ohroženo i ne zcela zanedbatelnou pravděpodobností samovolného potratu. Mluvím z vlastní zkušenosti - o obou těhotenstvích jsem věděla cca od 4 týdne, pokaždé to bylo chtěné těhotenství, tudíž radostné zjištění. Následovaly jisté obavy, abych neudělala něco, čím bych miminku ublížila - ale je fakt, že přes veškerou radost jsem ho teprve s plynoucím časem začínala vnímat jako milovanou osobu. Ten na děložní sliznici zachycený shluk buněk, který jsem viděla v pátém týdnu, jsem vnímala spíše jako zárodek života, pořád ještě tak trochu jako teprve budoucího človíčka než jako živou bytost, individualitu. To tvoreček, který mě v pátém měsíci jemňounce kopal, už byl osobností. Takže si myslím, že zkrátka v prvních měsících je v psychice částečně přirozená zábrana počatý život usmrtit prostě menší. Svědomí by nám mohlo pomoci, abychom se my ženy rozhodly pro život - ale svědomí se neobjeví proto, že potrat postavíme mimo zákon.