Když mi bylo sedmnáct, byla jsem ještě panna. Je to už moooooc dávno. Vlastně je to 17 let. Takže v té době jsem už začínala přemýšlet o tom, že bych mohla také začít objevovat jiné věci.... Šla jsem ke gynekologovi a ten mi řekl něco v tom smyslu, co po něm asi tak chci, když si můžu přece koupit ochranu - prezervativ. Nejspíš jsem se mu asi zdála mladá na nějakou antikoncepci. A dopadlo to tak, že jsem skoro v 18 otěhotněla. Tehdy za mě ale všechno rozhodovala maminka /otec to tenkrát nevěděl/. Tehdy jsem na ni byla naštvaná, ale později jsem byla ráda. Byla to /tehdy ještě výjimečná /miniinterupce. A ještě byly komise, které o všem rozhodovaly. Ale zanechalo to dlouho ve mě psychické změny - smutek, pláč... Mezitím jsme se rozešli a já na to zapomněla. Potom jsem se vdala, měla 2 kluky a potom rozvod... A před nedávnem jsem byla v podobné situaci. Jenže teď mám na všechno jiný názor. Říkám si, že dítě je dar, kolik žen děti mít nemůže a chtěly by. Všechno se dá v životě překonat, vždycky může být hůř. Teď jsem ta nejšťastnější maminka a jsem moc ráda, že ani já, ani můj přítel /se kterým ale nemůžu žít/ jsme ani na chvilku nepřemýšleli o tom, že se nám to nehodí, že nejsou peníze, že je to čára přes rozpočet... Měla jsem svou kariéru, výbornou práci, ale tohle všechno mi stálo za to opustit pro tu nejmilejší holčičku na světě. Ale neodsuzuji žádnou ženu, která jde na interupci. I když je to třeba jen kvůli kariéře. Říkám si, že by asi nebyly dobrou matkou, že to tak musí být. Protože kdyby byly dobrými matkami, dítě by si nechaly a o interupci by nepřemýšlely. Hnusí se mi jen ty ženy, které své děti týrají, nevšímají si jich, bijí je a nechají je napospas osudu.
I když se mi interupce hnusí vzhledem k tomu, že jde o živého tvora, nikdy bych je nezakázala, ani neodsuzovala. Člověk nemá právo rozhodovat o životě a smrti svého dítěte, ale také nemá právo rozhodovat za jiné lidi. Jestli jde žena na interupci, tak asi opravdu není schopna - ať psychicky nebo jinak - postarat se o své dítě. Jinak by takhle nepřemýšlela. Takže pro dítě je to opravdu lepší. Nikdo nemůže zaručit, že nechtěné dítě bude mít svou adoptivní rodinu, která mu dá štěstí, jaké mu matka nedala.