Znám pár pěstounských rodin a všem velice fandím.Myslím si,že biť mají děti v ústavech první poslední,že jim chybí nejdůležitější věc a to je láska toho svého blízkého.Ne že bi je nemněli pracovníci ústavů rádi,ale nemají na to čas.Prostě to nestíhají.Mám se svou manželkou adoptované dvě děti.Plánujeme si vzít další děti.Tentokrát však už do pěstounské péče a stát se tak větší pěstounskou rodinou.Je ovšem smutné,že když chce někdo někomu pomoct,sám většinou nejdříve pomoc potřebuje.Začínáme si stavět pro tento účel rodinný domek.Bohužel abychom to vše zvládli a mohli poté pomoci dalším dětem,musíme se pokusit sehnat podniky nebo firmi,které nás budou ochotny částečně sponzorovat.Jak jsme se totiž shodli s vícero lidma,stát by sice mněl mít sám zájem na tom aby žilo co nejvíce dětí v rodinném prostředí,ale tu největší starost a to je vybudovat si určité zázemí ponechal plně na lidech samotných.Což je v dnešní době velice náročné.(hlavně finančně)Pořady o rodině sleduji často a rád a vždy najdu věci k zamyšlení a často mám upřímnou radost kdyš sliším o umístěných dětech a o dětech kterým se začalo a nebo už daří dobře.