Jarko, vy jste vyzrálá žena, která přemýšlí a zároveň o sobě ví, že má dostatek zkušeností i inteligence na to, aby mohla radit jiným. S chutí si čtu řadu Vašich příspěvků, zejména těch praktických "návodů" na řešení různých rodinných situací s dětmi apod.

Proto mne tento Váš příspěvek zaskočil. Petře jste napsala, že nastanou v životě situace (a ona i její miminko mají to štěstí, že u nich dosud nenastaly), kdy je potrat nasnadě: nedostatek financí (kolik je potřeba mít v prasátku, abychom neutratily naše děti?), nemoc (pokud těhotenství či porod ohrožuje život matky, je to bez diskuse, ale co když je to žlučník, chronický třeba, který u ženy, jenž děti nemá a mít je chce není překážkou k úspěšnému porodu, zatímco u ženy, která dítě z jakéhokoliv jiného důvodu nechce, je tím potřebným "štemplem" k žádosti o "odsátí děložní dutiny"?) atp.

Jarko, souhlasím s vámi naprosto v tom, že potrat pro řadu žen není jednoduché řešení. Miška tady včera o tom, jak to nesla ona sama, psala a svírá se mi srdce, když to čtu. Přesto všechno víme, že to není dobré řešení. Že potrat je špatný, je zlý a zabíjí. Dokonce to uznáváme: říkáme (a myslím, že to tady padlo v mnoha příspěvcích od mnoha debatérek, které se mnou v radikálním ANO životu nesouhlasí), že potrat není dobré řešení, ale měl by zůstat jako varianta při řešení neplánovaného početí dítěte. Je to ale podobné, jako bychom říkaly: útoky skinheadů na homosexuály (a to nikdo nezemřel!) jsou nesprávné a špatné, ale nechme je jako beztrestné (určitě i tito skinheadové jsou přesvědčeni o tom, že je jejich jednání momentálně nevyhnutelné a mají k němu vážné důvody - obavy o společnost např.) Jsme proti rasismu, ale neodsuzujeme rasisty? Které jiné jevy odsuzujeme, se kterými jinými nesouhlasíme, ale necháváme dveře otevřené ostatním, aby se s nimi setkávali nebo aby je dokonce prakticky prováděli?

To není - jak psala Miška - o odsuzování žen nebo zavržení. Absolutně ne! Nebo si myslíte, že já tady sedím a čekám až se otevřou dveře a ženě zraněné (ano, je to zranění) potratem mrsknu do tváře políček s několika sprostými slovy? Já myslím, že všichni to cítíme podobně. Akorát ztrácíme konzistenci činů a myšlenek a pak tak důležité právo - vlastně nejdůležitější - právo na život chceme upírat či odnímat nebo omezovat (u dětí postižených, kdy se jejich pravděpodobná - nikdy není 100% jistota - nemoc stává gilotinou a jejich rodičům "propustkou k prostaglandinům a kyretě") na základě práv či nároků mnohem méně podstatných.

Jarko, psala jste, že překážky jsou od toho, aby se překonávaly ("...ale někdy je toho moc!); já to vidím trošku jinak: neexistují překážky, problémy - jsou jen výzvy. To není má myšlenka, to je myšlenka Matky Terezy, která je pro mne autoritou a prototypem člověka, který se nebál oběti pro druhé lidi.

Kéž bychom neupadaly do relativismu překážek - ale nebály se odpovědět ANO každé výzvě, která nám bude adresována. Řada z maminek, které tu na Rodině jsou, by mi potvrdila, že to stojí za to.