Jarko, tohle je trochu vlastně můj případ, ale mám to štěstí, že přítel se ke mě neobrátil zády, ale dítě miluje.
Když jsem přemýšlela nad tím, co by se stalo, kdyby dítě nechtěl, vždycky jsem věděla, že bych si ho nechala. I přes to, že jsem v těhotenství mívala problémy a nebylo jisté, jestli nebudu muset do nemocnice. Tohle pro mě nebyla až taková krajní situace, která by se mohla řešit potratem. Jsem asi dost pozitivního myšlení, protože vím, že všechno v životě se dá zvládnout. Musela jsem nechat dobrou práci, kariéru. Jako /rozvedená/ svobodná matka mám minimum, které nám v životě nemůže vystačit. Ale ještě nebylo nejhůř. Musela jsem se přeladit na novou "notu", abych uživila své děti - naučila jsem se mnoho jiných věcí než dosud /od vytváření www stránek, programování... atd./ a myslím, že mě to posílilo. Nikdy nepřemýšlím o tom, proč by něco nemělo jít nebo proč to nejde. Vždycky musím najít řešení, proč by to mohlo jít...
Některé problémy, co se tady řeší mi také připadají malicherné, někdo si dělá velkou hlavu i z maličkostí, ale nikdy bych nikoho neodsuzovala, nenadávala /jak to v některých odpovědích také bývá/. Nikdo nevíme, v jaké situaci se můžeme ocitnout. Ale většinou to tak bývá a já si stojím za tím, že i v názorech o potratech je to tak, že ti, co mají potrat za zabíjení a chtějí ho zrušit jsou lidé, které už tato situace nemůže potkat. Např. muži, starší ženy atp. A kdyby je něco takového potkalo - jak by se oni zachovali?