Ahoj, po precteni tohoto clanku musim reagovat.Otehotnela jsem kdyz mi bylo patnact(pres kondom,s pritelem porad jsem-6let) a byla jsem v prvaku na stredni.Bylo to pro me neco strasnyho,ten plod jsem citila jako neco co ve me prekazi,jako netvora,kterej tam byt nema a uziralo me to.Okamzite sem se rozhodla jit na potrat a ani me nenapadlo nechat si to.Kdyz si predstavim,ze by to(interrupce) bylo zakazane a ve me by vyrustalo dite,ke kteremu bych citila jen nenavist,hruza.Tu nenavist by citilo a urcite by to na nem zanechalo nasledky.Na ultrazvuku sem videla jak mu tuka srdicko a to moje rozhodnuti to nezmenilo,spis naopak-utvrdilo.Mam rodice,kteri byli ochotni a rekli,ze kdyz si ho necham pomuzou mi,ale moje rozhodnuti bylo okamzite(samozrejme moje mamca musela podepsat cervenou barvou souhlas s potratem).Po zakroku se mi ulevilo obrovskym zpusobem.Porad sem se jen usmivala.
Ted uz je mi jednadvacet a tohoto rozhodnuti nelituji.Pokud bych ted otehotnela, detatko bych si uz nechala.Ted uz mam uplne jine pocity nez v tech patnacti.Kdyz je clovek dospelejsi diva se na to uplne jinak,nez v puberte-nedokaze jeste citit tu materskou lasku,takze ji nemuze ani davat.O teto problematice jsme mluvili uz na zakladni skole a mozna i to mi pomohlo v rozhodnuti.Bylo by to odeme nezodpovedne privest na tento svet cloveka nechteneho a nenavideneho.
Spousta lidi to vidi jen jako vrazdu nenarozeneho ditete,ale co pocity matky?Je to preci JEN na budouci matce jak se ktomu postavi.Na tento problem je treba se divat ze vsech stran,ne jen ze strany ditete...