Milá Jitko,
moc se mi líbil Váš příspěvek, protože úplně přesně vystihuje mé pocity, týkající se možnosti zaměstnání žen u nás.
Někde na těchto stránkách zaznělo, že diskriminace v této oblasti v současné době dosahuje vrcholu, myslím, že je to velmi trefné.
Po skončení VŠ jsem měla o něco více štěstí než vy a díky přímluvci, který odpřísahal mou chorobu štítné žlázy (kterou opravdu mám), s tím, že zřejmě ovlivní mé možnosti týkající se těhotenství, jsem získala velmi pěkné místo u zahraniční firmy. Bohužel asi po 4 letech se naše názory s mým zaměstnavatelem začaly rozcházet a já dospěla k závěru, že má praxe a mé schopnosti budou naprosto dostačující k získání podobného místa někde jinde.
Cha, jak jsem byla bláhová!!
Ano, splňovala jsem všechny požadované předpoklady, dokonce i praxi, ale byla jsem vdaná a bezdětná.
Myslím, že nechat vypálit si cejch na čelo by bylo méně podezřelé.
Asi po roce hledání a odepisování na inzeráty jsem rezignovala a dala výpověď s tím, že si snad nějak poradím jako "podnikatelka". Skutečně to celkem šlo, atak jsem asi po roce podnikání v klidu přišla do jiného stavu a pořídili jsme si s manželem konečně syna. Teď se statečně zabíhám do pracovního režimu "novopečená maminka" a je mi prima.
Ale upřímně řečeno se velmi děsím toho, až po nějaké době začnu přemýšlet o tom, že bych opět začla pracovat.
To už budu opět podezřelá, tentokrát s předškolním dítětem a pak budu -stará-.
Jo, třeba se někdy dočkáme toho, že konečně začnou být tyto praktiky zdejších zaměstnavatelů po zásuze "oceňovány".

Mějte se prima
Iva