Milá Jarko. Je mi smutno z Vašeho článku.Život se s Vaší rodinou opravdu nemazlí. Myslím si, že manžel ani nechce odejít, na jednu stranu asi po těch letech povinností a péče o nemocné děti dostal strach ze stáří a chtěl by zkusit chvíli žít jako za mlada. Zároveň asi podvědomě cítí, že vás všechny miluje a změnit nic nechce. A tahle touha po nezodpovědném mládí a život žěnatého muže a otce se v něm perou, a on sám neví, co chce. Dejte tomu volný průběh. Dělejte s dětmi i sama věci, které vás baví a zkuste někdy udělat něco alespoň trošičku bláznivého. Možná, že manžel pozná, že pod tím nánosem dřiny, strachu a povinností jste i vy mladá dívka, která se chce ještě radovat ze života. A když to nepozná, možná , že se alespoň Vy budete cítit trošku lépe a poznáte, že jste dost silná na život bez něho.Děti si časem určitě zvyknou, ale to víte, musí to přebolet. Držím palce Vám i Vašim dětem a koneckonců i manželovi, aby poznal, co je pro něho důležité.