Moc ráda čtu podobné příspěvky plné jemného humoru. Moc díky.
U nás to bylo podobné až na to, že já jsem slepičí prdelka a hned jsem to řekla. Nebo to bylo spíš tím, že jsme se přes rok snažili a pořád nic, tak kolegyně v práci každý měsíc vyzvídaly. Jediná reakce mě překvapila a to mé nejbližší kolegině. Vlastně jen my dvě jsme to práci uměly. Byla poněkud zaražená, sice mi popřála, ale dost divně až jsem si řekla, že je také těhotná a nikomu to neřekla a taky že jo. Byla o dva týny "těhotnější" než já a ještě to nechtěla nikde říkat. Takže se honem honem scháněli nové holčiny, abychom je stihly zaučit. A jinak to u nás probíhalo podobně až na to, že jsem všem řekla, že jsem těhotná a né nemocná či práce neschopná a ať mě tolik neobletávají a že když budu potřebovat, řeknu si. Druhá kolegyňka si zase ráda nechala otevřít i dveře :-)). Ale musím říct, že byli moc tolerantní, když mě nebo kolegyni bylo ráno opravdu zle, stačilo zavolat, že dopoledne nepříjdu a nebo, aby pro mě dojeli a vyhověli nám. Ráda na to vzpomínám. Teď máme k 20-ti měsíční holčice ještě 6-ti nedělního chlapečka a někdy bych se tam s chutí vrátila a trochu si odpočinula :-)). Ale jinak jsem
moc spokojená a neměnila bych.