Když jsem nastupovala do práce, bylo všechno v pohodě, ale pak mi umřela maminka (i o tu jsem se musela postarat) a byla jsem na všechno sama. Druhá babička je 200 km daleko. Od té doby jsem se toho musela hodně naučit: jak zvládat letem světem domácnost, dobře dělat práci (a být lepší než muži, neb ženám se nic nepromíjí) a abych se nezbláznila, tak si najít i nějaký volný čas pro sebe. V té době jsem také došla k názoru, že nejlepší pomocník je na konci mého ramene a začala jsem jednat. Vzhledem k tomu, že jsem maximalistka, tak jsem musela část svých povinností předat paní na hlídání a úklid domácnosti. Od té doby si nepřipadám jako štvaná zvěř, že sedím v práci a doma "mi brečej děti".