Myslím, že psychické týrání je u nás velice rozšířené, a je o moc nebezpečnější,než fyzické,jenže spousta lidí, co se vlastně chovají jako sadisti, je přesvědčená, že "vychovávají". Že kdyby se k dětem chovlai lidsky, tak by je rozmazlovali. To se nezmění ze dne na den.
Chodila jsem se synem do keramického kroužku, kde (zřejmě)k podpoře spolupráce rodičů a dětí bylo kurzovné levnější, když chodila maminka s dítětem, než pro samotné dítě. Byly tam dvě matky, co si neustále povídaly jen spolu, a děti doslova ignorovaly. Pokud se děti (mimochodem velmi hodné pipinky těsně předškolního věku) nějak dožadovaly pozornosti, dostaly studenou sprchu nezájmu a opovržení. Matky neustále vyvracely oči, když jim děti ukazovaly své výrobky, častovaly je poznámkami typu "prosím tě, koho to (míněno TY) zajímá(š)", "no tys to teda zmastil", "dej pokoj a neotravuj"...atd., prostě každičkým slovem, gestem i tónem dávaly najevo, že je děti i svým zakřiknutým chováním velice obtěžují. Strašně mi to vadilo, ale nevěděla jsem, co vlastně mám říct nebo udělat. Nakonec jsem si s dětmi začala povídat já, se synem si srovnávali výrobky a tak...a byly to moc milé děti...jenže ty matky se nepřidaly, i když jsem je o to žádala... prostě neměly zájem a asi ani své jednání nepovažovaly za něco špatného...v tomhle je ve mně bezmoc, rodiče vlastně mají právo zvolit si svůj výchovný styl,(ale patří tam ještě i tohle?) a tomu, kdo to nevidí, se to asi dost špatně vysvětluje. Bylo mi jich líto, vlastně tak trochu i těch matek, ale doteď nevím, co jsem vlastně mohla dělat...možná organizátor těch kurzů mohl víc tlačit na spolupráci dětí a rodičů...prostě nevím...